Někdy zapomínám použít vlastní hlavu

Jednou na začátku zimy Tom velel,abych za ním v zimní slotě došla na chalupu, kterou máme devět kilometrů rovnou za nosem severním směrem.
„Když vyrazíš po třetí, budeš na chaloupce akorát před setměním. Předvedu ti zhotovené dílo, plameny v krbových kamnech a jedeme domů.“ Vím, že v těchto chvílích není radno odmlouvat. Prostě „chca nechca“, musím se vypravit, abych provětrala tělo a potěšila svého Blížence.
Oblékla jsem se do syrového počasí, obula velmi zánovní, Tománkem vybrané trekové boty, o nichž tvrdím, že mohly být o dobrého půl kila lehčí a vyrazila jsem. Už za humny jsem věděla, že jsem zas a znova zapomněla použít vlastní hlavu. Z části neprošlápnuté boty, rozbředlý sníh a nerovný terén vykonaly své. Nohy jsem táhla jako těžké balvany přes nerovný terén, pajdala ve vyjetých sněhových kolejích a pásek na kalhotách poukazoval vehementně na zvětšený tělesný objem. V duchu jsem klela na klazany, brázdící zasněžená pole na hlučných terénních motocyklech, když jsem před nimi uskakovala a brodila se v neušlapaném sněhu, abych si zkrátila cestu přes Jinolice. Proklínala samu sebe, že jsem opět zapomněla použít svou hlavu, protože horší počasí by mi nenadělil ani Mrazík.
Do cíle své cesty mně zbývalo třicet minut ostré chůze, abych mohla spatřit nová kamna v akci a načuchat se libého smradu z nové omítky. Marný výkon, mety jsem nedosáhla a neviděla nic, protože můj rytíř, vracející se domů ve žlutém oři, mě vysvobodil z nepohodlí.
MSF