Byla jsem ráda,že po rehabilitaci namoženého ramene jsem neslyšela od pana doktora: „Ohniváku, musíte zvolnit. Běžte cvičit do Sokola nebo na jógu!“ aby mi dal najevo, že boj se stářím stejně nevyhraju a únava materiálu bude čím dál tím patrnější. Naopak říkal: „Až se vám uleví, jděte, ale žádné prudké pohyby, zvolna a poslouchejte své tělo!“ Po krátké rekonvalescenci, kdy kloub hlásil – JEŠTE NE! Záda – UŽ BĚŽ! A hýždě – SPĚCHEJ, NEMUSELA BY SES VEJÍT, jsem se dostavila opět na hodinu fitboxu. Kouč Michal měl pochopení a slíbil, že mě zbytečně hecovat nebude, ba naopak dohlédne na správnou techniku. Cvičební lekci měl skvělou, ale připadala jsem si, jako kdybych došla na hody s přísnou dietou zažívacího traktu. Představte si, že všichni kolem vás se cpou, ba přímo přecpávají a ládují vybranými pochoutkami. Tu husou či kachnou s dvojím zelím a knedlíky, tu ovárkem, teplými jitrničkami nebo uzeným kolenem s čerstvým chlebem. Tučná jídla „stahují“ dobře vychlazeným ležákem, nebo něčím ostřejším. Když jim jídlo trochu sedne, objednají si kávu s domácími koláčky a zákusky. A vy s dietou se jen díváte po plných stolech, pokukujete po lidech, jak jim v útrobách mizí vše, na co se podívají a tiše trpíte, neboť jen uždibujete a pijete pramenitou vodu. Sice jsem cvičila velmi lehce, ale rameno vydrželo, tělo se protáhlo a mysl projasnila. Co více bych si mohla přát?
MSF