Cílené otázky

Ne vždycky jsem na konkrétnía jasně definovanou otázku, dostala jednoznačnou odpověď.
Abych jsem pokaždé slyšela to, co jsem potřebovala znát, musela jsem se naučit klást nepřímé dotazy. S věkem se tato dovednost ještě prohloubila, neboť jsem získala cvik a velkou míru kreativity. Kdybych se dnes dotázala syna, jestli přijede na Vánoce domů, určitě bych na mobilu četla – nevím. Jeho odpověď by mě nikterak neuspokojila a nevěděla bych, jak se na jeho případný pobyt připravit. A proto jsem se mu odeslala nepřímou otázkou – mám ti napéct vánoční cukroví? Přestože ví, pokud nemusím, nepeču, abych bez problémů udržela svou hmotnost ve vymezených mantinelech. Jen jedenkrát jsem o Vánocích zhubla dvě kila; byla jsem čerstvě zamilovaná. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale to už je dááávno, dokonce si nevzpomenu, ani na jméno onoho muže.
V zápětí přišla odpověď: na Vanoce zrejme prijedu, ale byt tebou, tak toho cukrovi moc nepecu. Slovo zřejmě jsem si jako správná matka přeložila – určitě a pokyn k nepečení cukroví je jasně daný. Když si vybavím loňské svátky, doma byl a nebyl. Vybudoval si základní tábor, v němž pobýval jen, když zrovna neměl nic lepšího na práci. Ale na syna se nezlobím. Nebyla jsem jiná, jen otázky byly jinak formulované.

MSF