Lekce dynamického sportutentokrát s Pepou Svobodou.
Při prvním seznámení se sympatickým koučem jsem nabyla dojmu, že jsem přišla nejen k pořádnému měšci endorfinů, ale dokonce ke slastným pocitům, dostavující se po činnosti ryze nesportovní. Před zahájením další šedesátiminutovky jsem vyslovila několik přání, kudy by se mělo cvičení ubírat a které prvky bych ráda odcvičila na posílení ochabující svalstva. Pepa mě vyslechl a jeho trénink splnil náročnost opulentní hostiny, kdy od stolu odcházíme sice přejedeni, ale nikoli s myšlenkou, že už NIKDY se takto nepřecpeme. Rozcvičku bych přirovnala k zapečenému teplému toastu s pikantní sýrovou pomazánkou, která stolovníka zasytí, a zároveň nabudí k dalším chodům.
Hlavní chod – cvičení u totemů
připomínalo malé porce energeticky vydatných jídel servírovaných v netradičních kombinacích. Údery rukama jsme střídali s kopy nohou z různých úhlů, směrů a výšky provedení. Pravda, když pěst není dostatečně zpevněná, nejsou nárazy příjemné, ale přijít na ten správný pohyb, chce více času. Když servíroval vzácný kousek ryby s bylinkovou omáčkou v podobě přímého kopu kolenem na totem, uvízla mi kost v krku; místo do měkké části nářadí, jsem plnou silou narazila na jeho těžký podstavec. Několikrát jsem hekla, ale zbytek hodiny jsem s menší razancí zvládla. Sladkou tečkou nedělního podvečera byl několikaminutový strečink. Nutno dodat, že všechny chody jsem poctivě zapila půldruhým litrem studniční vody bez bublinek.
MSF, jen doufám, že nesměřuji k TI (trvalé invaliditě).