Dnes nebude nic,pouze několik zmínek o tom, kterak jsem dnes byla několikrát duchem mimo své tělo.
Začalo to všechno ranním probuzením v pět, dvacet minut před budíkem. Nesměla jsem zaspat, neboť plnění několika povinností nás donutilo využít netradiční – kombinované dopravy do Prahy. Já ráno v sedm autobusem, Tom v poledne autem a večer zpět spolu.
Do přistaveného autobusu nikdo nechtěl, neboť za sklem byla cedulka s nápisem Jičín – Lázně Bělohrad. Naštěstí řidič tušil „zradu“ a ceduli vyměnil za větší s údaji Jičín – Mladá Boleslav – Praha.
V Praze mě přepadla veliká nejistota, zdali cesta do mého nakladatelství vede přes stanici metra Budějovická (nestihla jsem ověřit). Potom jsem málem přejela přestupní stanici Florenc a následně Budějovickou. Kudy mám vystoupit jsem si nepamatovala vůbec, ale nezdálo se mi, že bych měla vyjet na světlo boží po eskalátorech. Využila jsem protilehlý východ a orosila se. Ztratila jsem se na Budějovické! Naštěstí mobil v nakladatelství vzali a svěží ženský hlas mi poradil, kudy k nim. Cestou jsem si vzpomněla (to byl duch v těle) na Gombu, jak kdysi líčil své patálie s GPS. A tímto se ho ptám – dá se GPS použít i pro nezorientované baby?
V poledne jsem usoudila, že bych si zasloužila malý oběd a zašla jsem do super moderní restaurace, kde mě duch opět opustil. Vešla jsem na pánský záchod, ačkoli na dveřích byly z drátů symboly možná 45 cm vysoké! Omyl jsem pochopila záhy. Mušle používat neumím. Když jsem z restaurace nadobro odcházela byla jsem terčem pobavených úsměvů několika hostů. Nerděla jsem se, ale s hlavou vztyčenou odkráčela, protože tuto patálii jsem zažila několikrát.
Pak jsem se zapomněla v obchodním domě a byl nejvyšší čas stihnout odpolední školení. Když jsem přiběhla na stanici Budějovická, byly oba vlaky ve stanici, což vyžadovalo rychlou akci. Dotázala jsem se prvního stojícího muže, kterým do centra. A dostalo se mi odpovědi – pravým. Nastoupila jsem, souprava se rozjela směrem na Kačerov. Nemělo význam se vztekat, ale v klidu na první stanici přestoupit zpět.
V odpolední přestávce jsem usoudila, že bych si mohla doplnit krevní cukr a spěchala jsem pro malou sváču. Výborným koblížkem jsem se zabývala tak usilovně, že jsem prý s přehledem minula Toma v Jindřišské ulici. Přesně popsal, kudy jsem šla a co jsem dělala. Prý nechtěl rušit. Správně tušíte, když jsem hladová nebo bez energie, potom to se mnou ani vlastní duše nevydrží.
MSF
V metru bývají zajímavé příhody (úsměv). Z práce jezdím tak, že z Černého mostu jedu metrem několik stanic na Vysočanskou a pak dále autobusem do příslušného cíle. Jsem nyní začten do Norského dřeva a už se mi tento týden dvakrát stalo, že jsem dojel až na Anděl (pro představu – asi o 20 minut delší cesta). Žádnou katastrofu jsem z toho nedělal a s radostí jsem navštívil bývalé kolegy v knihkupectví, ale měl bych si už dávat pozor.
Bermudský trojúhelník máme s moji ženou mezi stanicemi Florenc a Můstek. Už mockrát se nám stalo, že jsme vystupovali ne na Florenci, jak máme zvykem když jedeme domů třeba z kina, ale na náměstí Republiky. A špatné je, že jsme si toho vždy všimli až nahoře. A stalo se nám to už tolikrát, že nevíme, jestli toto místo nám není něčím určeno. Pokaždé, když už jsme tam byli, jsme zašli na krátké zastavení ke svatému Tadeáši z Judy, vzpomenout si na naše blízké, kteří jsou v nelehké situaci. Možná toto je ten důvod, proč tam naše kroky směřovaly…
Bojim bojim …
Gombo,kdybych tě měla při ruce, tak ti půjdu po krku – krky krk.
Ale pobavila jsem se. MSF
Vyžádaná odpověďJistěže dá. Ale musí ji mít v ruce chlap. Tu GPS, ta baba musí mít toho chlapa.
*mrky mrk*
Já mám Bermudský trojůhelníkmezi stanicemi Staroměstská a Malostranská. již třikrát se mi podařilo nastoupit do opačného směru, nežli jsem potřebovala, a vždy jsem byla přesvědčena, že to i špatně hlásí v amplionu. Nechala jsem se usvědčit až na Dejvické a jela zase zpět. No nevím, jestli to příště už zvládnu. Je to tam pro mne jaksi narafičeně zakleté.