Sbalili jsme ‚fidlátka’a zanedlouho mě vedl přes kopce a cesty, na které nemá běžný návštěvník Skal přístup, protože pro něj jsou určeny pouze značené trasy a vyhlídky. „A vidíš tamhle to oko?“ dotázal se. „Jaké oko?“ – „Asi pět metrů nad zemí je ukotvené oko.“ Chvíli mi trvalo, než oči v šeru lesa našly upevněné oko. „To jsem vytyčil já! To je můj prvovýstup, který jsem absolvoval těsně před tím, než jsem odjel v loni do Anglie. Jmenuje se Na rozloučenou.“
V krátké přednášce jsem se dozvěděla, jak a kde se o prvovýstup žádá, ale po bližších informacích o tom, kdo ho při práci na ukotvení jistil, jsem raději nepátrala. Vždyť co oči nevidí, uši neslyší…
Ještě několik stovek metrů, a byli jsme na malé mýtině, olemované pískovcovými skalami různých tvarů a výšky. „Vytáhni nádobíčko, polezeš Bivak. To je tahle skála,“ a rukou směroval na malou jakoby pyramidu, která byla na hraně opatřena výstupy, připomínajícími miniaturní schůdky. „To je paráda. To zvládneš!“ nadouvala jsem se v duchu pýchou. Začátek byl stejný jako u Mouřenína, jen s tím rozdílem, že Vašek vylezl k vrcholu ještě rychleji. Ukotvil se na vršku a velel: „Teď ty!“ Bezelstně jsem přistoupila ke skále. První stupeň jsem zvládla lehce, druhý s malými obtížemi, ale na třetím jsem se zasekla, neboť jsem zase ‚nedosáhla‘. Stupínek byl dál, než mi umožňovalo roznožení. Mohla jsem si remcat, jak chtěla, ale úkol byl jasný – cesta vede toliko na vršek. Netrvalo dlouho a dosedla jsem na úzkou plošinu, zajištěná v pevném kovovém oku. Zapsala jsem své jméno a datum 5. září 2006 do notesu
zde: 
a naučeným způsobem jsem za světel blesku jeho fotoaparátu slanila k zemi. Necelé tři neděle před svými padesátými narozeninami jsem si sobě dokázala, že ještě nejsem žádná ‚buchta‘, a syn mě přesvědčil o tom, že má v sobě velkou porci zodpovědnosti, když úplného laika dokáže vyhecovat k výkonu a zajistit jeho bezpečný výstup.
MSF, další fotky zde.