Některá stará moudra,jakoby se vytratila v dnešní překotné době z našeho slovníku.
Příběh mé české přítelkyně Sylvy, která v Německu „ustála“ vyhazov z firmy pro nadbytečnost v šestapadesáti letech jsem s ní intenzivně prožívala. Najala si právníka a pracovní spor o místo vyhrála, neboť zaměstnavatel porušil všechna pravidla, které mohl, protože si dostatečně neuvědomil, že je v tzv. věkové ochranné hranici. Její radost však netrvala dlouho. Za šest měsíců se firma dostala do konkurzu. Tentokrát to šlo ráz naráz. Výpovědní lhůta, vysoké odstupné, konec účasti v pracovním procesu a nálepka – „nezaměstnaná.“
První rok nucené „dovolené“ si užívala plnými doušky. Jak pravila, volno si po letech, kdy měla i tři (3) zaměstnání, zasloužila. Pracovala od nevidím do nevidím, aby holky (dvě) mohly studovat a ona si udržela i po rozvodu životní standard, na jaký byla zvyklá.
V druhém roce pracovní přestávky se začala poohlížet po pracovních místech. Prošla několika kurzy práce s počítačem, aby si doplnila vzdělání, ale pořád se nemohla chytnout, ačkoli vypadá minimálně o deset let mladší. Sice nepropadala panice, ale jedno jí to rozhodně nebylo.
Další pracovní etapu začala roznášením letáků, ale nenosila je dlouho.
Včera přišel od ní e-mail:
v pondělí 12.03. nastupuji na nové místo, které jsem si sama sehnala, nákup pro výrobu a distribuci dílů pro automobilový průmysl pro východní Evropu. Je to firma, která má dceřinu společnost v ČR a zákazníky na Slovensku a v Polsku. Potřebovali někoho, kdo umí česky. O místo se ucházelo zhruba 70 zájemců. Dostala jsem ho po dvou pohovorech. Ve věku 58 začínám znovu, moje sebevědomí stouplo.
MSF, nejlépe si pomůžeme sami, pokud věříme, že to dokážeme.