Bylo několik minut před půlnocí,když jsem zaslechla vedle sebe nějaká slova.
„Probuď se. Mluvíš ze spaní,“ zatahala jsem Toma lehce za nos. Vylekal se, něco zamumlal, otočil se a spál dál. Ale já jsem se začala převalovat. Pořád jsem slyšela neznámou řeč a slova, která se linula ztichlým domem. Navlékla jsem na sebe černý dlouhý svetr a vyrazila na obhlídku příbytku. Už jsem chtěla s nepořízenou zalézt zpět do postele, když jsem řeč zaslechla znova. Otevřela jsem dveře od pokoje se žlutým sofa a nebyla jsem schopna ani slova ani dechu. Pokojem se linul silný oder nemytého těla. Na sofa se válel vagabund s drobnou knížkou v ruce, z níž recitoval verše.
„Bezdomovec?! Proboha, jak jste se sem dostal.“
„Kdo? Bezdomovec? Kdo to je?“ zakašlal způsobem, který mě nenechal na pochybách, že bude asi vážně nemocen.
„Děláte si srandu? Neříkejte, že nevíte.“
„Nevím a co má být,“ díval se na mě černýma očima, které z celé vizáže měly alespoň nepatrnou jiskru života.
„Lidé bez domova! Bez stálé střechy nad hlavou, o kterou přišli různými způsoby.“
Neznámý se krátce zamyslel. „A mohli přijít o domov tím, že byly policejně vyobcováni z města?“
„Ano.“
„Pak jsem tedy bezdomovec, eskortovaný za zimní noci z místa pobytu. Ale jak se zdá, jsem na správné adrese. Vy ráčíte být čarodějnice uprchlá od šibenice? Vy se tady skrýváte co, abyste nepřišla o svou hlavu.“
„Co to melete?“
„Jste taková divná. Ženy nosí přece dlouhé vlasy, ale vy jste ostříhaná nakrátko. A ta dvojbarevnost vašich vlasů, černé šaty, na holých nohou dřeváky. Ani šněrovačku nemáte! Tak vypadaly ženské, když je vlekly k šibenici. Jo, jo, jinak to být nemůže.“
„Tak dost! Co si to dovolujete?“ Šněrovačkám dávno odzvonilo!”
„Říkám vám pravdu. Vždycky jsem říkal, co jsem si myslel. Servítky jsem si nebral. I ta poslední kurtizána nosila dlouhé vlasy a ňadra vysoko vytažená šněrovadly. Co teprve moje jediná milovaná Kateřina. Ta měla hřívu, vnady jak se patří a kotníček k zulíbání. Než se vdala mohli na ni chlapi oči nechat.
„Jaká čarodějnice? Jsem normální ženská, vedu domácnost, chodím do práce, řídím automobil, píšu příběhy lidí a bloguju.“
„Moc rychle! Pomalu, nerozumím ani slovo.“
„Brzděte, pane! Nejdřív vás naženu do koupelny, nejen že páchnete, ale jak vidím jste pokousaný od blech. Ještě abyste nám zablešil barák. Se vší vlasovou problémy nebudou, na holé hlavě se nedrží. Důkladně se umyjete, oholíte, dám vám čisté šaty a tyto cáry zítra odvezou popeláři.“ Zíral na mě, ale na nic se neptal. “A potom se budeme bavit dál.”
Pokračování