Ráno v šest nás pan Majstrvyrušil nesmělým příchodem, neboť už z garáže musel vytušit nezvyklost situace; “uvítací výbor” byl skoro v nedbalkách. Jaksi jsme nestihli.
V osm ležely první kafíčkové dlaždice na zemi a pomocí důmyslných přípravků k nim přibývaly další. V šest večer pan Majstr dílo dokončil (vyřezat přesně na míru spoustu rohů, výběžků bylo skoro nekonečné) a odjel, ačkoli jsem mu nabízela ubytování a stravu. Nechtěl. Chápu, doma je doma a není nad vlastní postel.
Tom dokončil přemostění chodby. Fošna, po níž se přesouváme se ukázala jako výborné tělocvičné nářadí. Hned při prvním použití jsem chlapům na ní předvedla brilantní holubičku a dva skoro gymnastické poskoky, při níž jsem hlavou málem srazila osvětlení. Za malou sportovní vložku mě pan Majstr pochválil a nazval Věrou Čáslavskou.
Při dalším pokusu vyjít bez ztráty kytičky z WC (ještě nebyla třetí kladina v provozu) jsem hňápla na čerstvou dlažbu. Když jsem POKORNĚ hlásila malé dílo zkázy, Tom viděl rudě, ale pan Majstr ochotně ujetou kachli opravil.
MSF, alespoň trochu radosti v téměř 3!!! měsíčním nepohodlí.