Jednoho dopoledne se Tom ozvalmedově nesmlouvaným hlasem: „Sežeň jemný bílý písek na podsypání sprchové vaničky! Stačí pytel.“
„A kde jako?“ zněla moje logická odpověď.
„Já nevím. Nějak si poraď.“
Hlavou se mi zrovna nic nehonilo, ale vzpomněla jsem si na výcvik, který jsem dostala na obchodním oddělení tehdy JZD Slušovice. Slova není, nebude, nejde se tehdy v podnikovém žargonu vůbec nevyskytovala. Obvolala jsem stavebniny, nic. Dlouho jsem netápala, stačil jeden telefonát se Sklopískem Sřeleč a vyrazila jsem autem dovést požadované.
Firmu Sklopísek Střeleč znám jen z vyhlídky například zde.
Příjezd do závodu jsem zvládla v protisměru. Zastavila jsem před vrátnicí a závora se snesla dolů jako před útokem nepřátel. Naklusala jsem do strážní budky a vyslechla jsem pokyny k další jízdě: „Jste v protisměru!“ jaskotala vrátná.
„Já jsem u vás poprvé,“ špitla jsem. „Nevím kde si mám odebrat pytlovaný písek.“
„Pojedete tři sta metrů rovně, na stopce doleva a jste na rampě.“
Nebudu nic tajit – celkem třikrát mi to musela zopakovat.
Naskočila jsem do automobilu a vjela do závodu. Výdej pytlovaných písků jsem za pomocí nějakého dělníka napodruhé zvládla. Vletěla jsem do haly a nic. Nikde ani stopa po nějaké obsluze. Zabušila jsem na dveře, označené ŘIDIČI a vykoukl mladík, které mě za paní odbytářkou pytlovaných písků dovedl.
„A jakou zrnitost potřebujete?“ udeřila na mě záludně.
„Já nevím. Prý se má podsypat sprchová vanička.“
Po jejím krátkém rozhovoru se svým kolegou mi napsala dodák na čtyřiapadesátku. Onen mladík od řidičů naložil zakoupené a já vyrazila zpět. Před váhou jsem předjela dva kamiony a zablokovala nájezd na vážní zařízení. Ani nechci domýšlet, co si chlapi o mně museli myslet. Než fakturant vystavil papír na pětašedesát Kč a opatřil několika razítky, uběhla neskutečně dlouhá doba, ale šoféři byli v klidu. Možná, že byli tak konsternováni mou drzostí, že se ani na žádné nadávky nezmohli.
MSF, kdybyste potřebovali bílý písek, aspoň víte kam a jak.