Vím, že cizí hovor se poslouchat nemá,ale když se jedná o zajímavé informace ze známé lokality mám uši jako radary. Byl pátek odpoledne, lidí všude jako mraků a hluk jako v úle před rojením. Spočinula jsem do tvrdého křesla restaurace v nákupním centru Nový Smíchov a začetla jsem se do nápojového lístku, když v tom ke mě dolehl hovor od vedlejšího stolku. „Všichni se cpou na Západ, my se tlačíme na Východ,“ slyšela jsem důležitý hlas muže, který se mému pohledu skrýval za vysokou umělou květinou. „Máme tam vztyčného důstojníka, ten nám to pohlídá a zajistí kontakty“, pokračoval, než přešel na problematiku půjček, jejich jištění a teorii, komu by půjčil, komu ne a za kolik.
U teplého nápoje jsem občas koukla na další stolovníky. Čtyři chlapi různého věku vypadali tak, že vekslácké živnosti si otevřeli už v dobách hlubokého socialismu. Poslední pátý vypadal na jejich učně; seděl, zíral a do hovoru se nezapojoval.
„Kecy, kecy, kecy,“ napadlo mě, když jsem zaslechla zajímavější útržky rozhovoru. Řeč se vedla o Hradci Králové, o parkovacích místech, ubytovacích kapacitách a tamním primátorovi, s nimž ukončili poslední jednání před zahájením akce. Žádná konkrétní jména nepadla, ale informace, z nichž si mohu domýšlet cokoli.
MSF