Myslela jsem si, že letošní dovolená v Chorvatsku bude chudá na velký zážitek, ale přece se jen něco událo.O vylodění spojeneckých vojsk na pobřeží Francie za II. světové války mám všeobecné znalosti, ale jak akce probíhala si pouze domýšlím; filmy, popisující danou událost jsem neviděla. Trávili jsme jako jediná česká osádka již několik dnů dovolené mezi německy mluvícími turisty v přímořském kempu Pašmanského zálivu a čas jsem zabíjela sepisováním zážitků, abych mohla po příjezdu domů nakrmit své strádající webové stránky, když jsem od moře zaslechla češtinu, nezřetelnou, ale přesto mateřskou řeč. „Ty vole, písečná pláž!“ ozvalo se. Hlasů přibývalo a nezbývalo, než se jít přesvědčit na vlastní oči o jakou invazi Čechů se jedná. Schovala jsem se za vyvěšené duchny a bezostyšně šmírovala lidi a děj. Za vymezenou hranicí mořského koupaliště kotvil katamarán; na písečnou pláž již doplavali čtyři nahatí chlapi a další skákali šipkami do moře, aby následovali své kamarády. Napočítala jsem jich celkem šest. Když se začali rozhlížet a rozcházet po břehu, volala jsem už na ně: „Chlapi, vítejte, chleba ani pivo už nemám, ale kafe bych mohla uvařit! Vylodili jste se na Pašmanu a jste v kempu Sovinje.“ – „My máme piva nadbytek,“ konstatoval kterýsi hlas. Zatímco dva muži plavali zpět pro pivo, vařila jsem do konvice nescafé. U chutného nápoje jsme si vyměnili zážitky, pozvala jsem je na své webové stránky a slíbila jim, že se stanou hrdiny mé třetí knihy. Vždyť zažít vylodění jako v Normandii s bartrovým obchodem se mi nepoštěstí každý den.
MSF, polovinu toho, co jsem vyhandlovala, Tom rozdal.
Po vylodění:
