se jmenuje skorka z loňské dovolené.Návrat z pozdně letní dovolené plné klidu a pohody v Chorvatsku by nebyl poznamenán žádným závěrečným stresem, kdybychom nemuseli stíhat právě klíčový ranní převoz z ostrova Pašman na pevninu. Stačilo by krátké zpoždění a už bychom se na malém náměstíčku s přívěsným karavanem neotočili do směru nájezdu na převozní loď. Bylo krásné pozorovat dění a hemžení lidí před příjezdem trajektu a jeho opětovném naplnění. Rychlejší řidiči před námi opustili své uzamčené, v řadě stojící vozy a při četbě denního tisku popíjeli první malá pressa s minerální vodou v malých kavárničkách, které se postupně zaplňovali dalšími cestujícími až do posledního volného místa. Muži, kteří nebyli zahloubáni do novin, vedli debaty o sportu a politice, ženy oblečené v tmavých šatech trpělivě čekaly na molu na odbavení. Řada čekajících dopravních prostředků se utěšeně zvětšovala. Na poslední chvíli přivezl autobus školáky a zaměstnance, jenž po zakoupení palubního lístku jako první začali nastupovat a plnit prázdné břicho ukotvené lodi. Pak najížděly nákladní, osobní automobily a dva zahraniční autobusy s turisty, které námořníci pečlivě usměrňovali parkování, aby nedošlo k nežádoucímu převážení. Než velká železná nájezdní plošina uzavřela převozní trajekt, nalodil se poslední pasažér, ztrácející se v koutu lodi mezi seřazenými dopravními prostředky jako zrníčko máku. Subtilní staroušek, o němž jsem si mohla myslet, že by mohl akorát sedět na zápraží, popíjet domácí ředěné víno nebo rakiji se sousedy, nikoli však spěchat s novým kolečkem plným ručního nářadím za prací kdesi na pevninu.
MSF a přeji vám šťastné návraty!