Fyzické násilí považuji za ztrátu soudnosti,sebeovládání, schopnosti vyslechnout a pochopit jiné názory, s nimiž nemáme mnoho společného. Musím se přiznat, že se stydím sama za sebe za několik málo políčků, které jsem uštědřila svému synovi v záchvatu, který jsem bohužel nedokázala racionálně ovládnout. Vztek mi zatemnil rozum stejně jako jinému rodiči. „Táta mi vrazil jednou tak silnou facku za sprosté slovo, že jsem druhou chytil o žebřiňák a k tomu si ještě zlomil žebro, ale doktor byl vzdálený, tak jsme ho ani nevyhledali,“ stálo ve vzpomínkách na dětství pana redaktora v novinovém článku. Nikdy jsem takový políček od rodičů nedostala, ale pamatuji si, že mamka o mě málem přerazila vařečku ještě v patnácti za pubertální řeči, vypouštěné z úst jako z běžícího pásu. Naproti tomu si nevzpomínám, že by mě táta někdy uhodil. Jakmile pravil: „Tak, slečno, vysvětli mi to,“ věděla jsem, že bude zle. Kolikrát jsem si přála rychlejší a jednou pro vždy řešících pár facek místo pomalého vysvětlování, nad kterým se ještě dnes osypu. Nečekaný úder na tvář jsem dostala v životě pouze jednou jako slečna od staršího muže, kterého jsem vytočila trefnou, ale v jeho pojetí nevhodnou poznámkou, mířenou na jeho osobu. Vyťal mi jednu tak, že se mi hlava málem otočila kolem krku. Ale…
Jak to dopadlo, se dozvíte až ve SKORKOVINÁCH II
MSF