Jízdu na horském kole v terénu nejlépe zvládám ve stavu polosytosti,to je doba, když jsem po snídani, po lehké svačince, ale do oběda je poměrně daleko. Pak není pro tělo žádný problém, aby si neporadilo s kdejakým stoupáním, a za odměnu se svezlo na táhlých klesáních, které máme v našem okolí pěkně zmapovány.
Dnes bylo všechno pořádku do doby, než jsme přijeli kolem poledne na první traťovou kontrolu do restaurace na Samšině. Už tam seděly tři manželské páry; jedni zrovna dojídali a ostatní čekali na svůj polední gáblík. Z kuchyně se linula libá vůně smažených hranolků a opékaného masa. Když se výdejního okénka ozvalo:“Dvakrát vepřové žebírko s hranolkama, tatarskou omáčkou,“ poprvé jsem znechuceně polkla. Poté co servírka vyzvala k odběru obložených topinek se zeleninovým salátem, nasedali jsme naštěstí na kola, neboť díky půllitrové neperlivé vodě jsem měla v žaludku jako v žabinci a hlad tvrdil, že už to nevydrží. Vydržel. Doma nás čekal zbytek kachny s knedlíkem od soboty, neboť i v naší domácnosti občas platí, že láska prochází žaludkem.
MSF