Bumážka cvičitele

S cvičitelskou bumážkou jsem na sklonku osmdesátých let minulého století začala pravidelně šířit tělovýchovné vědomostiv malém vesnickém kolektivu žen při hromadné kondiční kulturistice, jíž by nejlépe odpovídala současná disciplína body forming, formování postavy pomocí malých břemen.
Protože mi v kurzu vštípili i správné zásady dobrovolného cvičitele, utužovala jsem si kondici denním domácím programem „břišní svaly 3krát 100 a dost“. Cviky jsem opakovala pravidelně a poctivě. Jak se později ukázalo, kromě mne si svoje „užil“ i mladý ženský lékař, pokoušející se vyšetřit mé břišní partie pomocí laparoskopu. Jeho vícečetné experimenty dokumentovala nezvykle dlouhá doba mého pobytu na malém operačním sále a červené zhmožděniny na břiše, které v mých očích vyvolaly pochybnosti, zda jsem se nedostala do rukou medicínskému nedoukovi, ale záhy jsem pochopila, že za nic nemůže. „My nejsme zvyklí na vypracovaná a tvrdá břicha, všechny ženy ho mají jako máslo, víte?“ omlouval se operatér při následné vizitě.
Nezlobila jsem se na lékaře za způsobenou malou újmu a nepohodu, protože chvála pevných břišních svalů a jejich ověření byla nade vše.
Abych svému cvičení dodala věrohodnost, přesvědčivost, a cvičenkám motivaci, s oblibou jsem používala vyčteného strašáka – kritickou hranici obezity, která byla v té době považována u žen kolem pětatřiceti let.
Pokud mne se týká, mohu zodpovědně prohlásit, že v pětatřiceti byl ještě docela klídek, kolem čtyřicítky bylo v šatníku těsno a po pětačtyřicítce mě obezita začala doopravdy dohánět a doslova mi funěla na záda. Byla jako na koni spolu s Tomovými průpovídkami: „Papkej, papkej. Jen si dej, když ti chutná, za pěknější zadek a velká prsa.“ Jak se dívám kolem sebe, zdá se mi, že ona kritická hranice obezity se nepříjemně přesouvá do pater, zasahujících čím dál mladší generace nejen žen.