Povzbudivá slova

Každé dítě v naší malé chatové kolonii bylo veselým sousedem označeno nálepkou poseroutky s dovětkem chá, chá,pokud nechtělo vstoupit do studené řeky, nebo provést jiný odvážný kousek, při němž jsme měli dušičku menší než zrníčko máku a strach, že by vystačil pro celý regiment vojáků. Uběhlo mnoho let, studené moře a jiné vodní toky za každou cenu nevyhledávám, ale když mám prokázat ještě odvahu a fyzickou zdatnost, tak se v chladných vodách alespoň smočím. Vedle již zmíněných odvážných kousků, jsem v životě musela přestát několik zdravotních operací. Na ty jsem se sice netěšila, ale strachem jsem zahlcena nebyla, vždyť pobyt v celkové narkóze je mně docela příjemný. Trhání zubů zrovna nemiluju, ale vím, co mě čeká. Ale dnes jsem si znovu připadala jako ta opravdická malá poseroutka, jako dokonalý zbabělec, který strachem sotva dýchá.
Ablace nehtu na palci u nohy byla již neodkladná. Čtyři dny čekání na termín výkonu se zdál nekonečný a vzpomínky na scény z filmů, kdy lidé byli mučeni právě strháváním nehtů se mi vracely jako noční můra. Ačkoli jsem věděla, že samotný zákrok bolet nemůže, měla jsem srdce skoro až v krku. Dlužno říct, že pan doktor přistoupil k zákroku velmi profesionálně a hlavně zručně. Na rozloučenou mi přidal povzbudivá slova: “Všichni se před vámi báli a já bych se taky bál.”