Plechové kabáty

„Pane řediteli, rozhodně si vezměte na sebe svrchník, venku mrzne až praští. V tom saku vám bude nejspíš zima“, pravím starostlivě svému odcházejícímu šéfovi. Ten se otočí na podpatku a jen zlehka svým příjemně podbarveným témbrem prohodí:„Jarmilo, a víte vy, jaký kabát je nejlepší?“. „Kožený, flaušový nebo snad dubeňák?“ přemýšlím nahlas. Šéf se na celé kolo rozesměje a praví: „No přece plechový!“
Hádance, která „prošla“ družstevním agrokombinátem, jsme se všichni hrozně smáli. Technická úroveň plechových kabátů, jejich obměna a četnost byla v popředí zájmů snad všech mužů i některých žen, mne nevyjímaje, v širokém a dalekém okolí. Plechovými kabáty byly řídící funkce pěkně a přehledně rozsortýrované, neboť podle nich se dal odvodit s vysokou pravděpodobností stupeň a význam zastávané funkce v hierarchii podnikového managementu a dokonce i účast na pracovišti.
To dá rozum, nejlepší měl vždycky pan předseda. Moc si značky automobilů nepamatuji, ale jeho dlouholetá oblíbená značka AUDI na konci 80. let minulého století byl poslední model uvedený na trh toho roku s klimatizací a v laku s černou metalízou. Slušovickou kotlinu jako jarní povodeň zasáhla informace o tom, že nějaký zmrzlinář(!) se základním vzděláním z Košic byl ochoten zmiňovaný vůz odkoupit okamžitě za plnou cenu, osmdesát tisíc západoněmeckých marek, tehdy v kurzu jedna ku desíti a zaplatit tak říkajíc na dřevo! S otevřenou pusou jsem žasla nad značnými výdělkovými možnostmi obyčejného prodavače ledové pochoutky, vařené prý podle starého zaručeného receptu „starej materi“, ale čert ví, co obsahoval.
Pak následovaly železné kabáty náměstků mikrostruktur a pana místopředsedy. Zde již převládala větší pestrost. Místopředseda jezdil ve stříbrném modelu Fordu SIERA, kterou důvěrně a správně po valašsku nazýval síírou a jezdil zásadně v „sííře“. Náměstci pana předsedy „obhospodařovali“ služební modro stříbrné renaulty. Pružní a odvážní ředitelé závodů si kupovali auta za svoje, podle toho jak významnými ekonomickými výsledky zasáhli do bojů podnikové „olympiády“ o nejlepšího ředitele a jak tučnými ročními odměnami bylo jejich úsilí oceněno.
Vedoucí provozů, středisek, pracovišť a ostatní referenti cestovali ve vlastních žigulících, potažmo v ladách, škodovkách, další v olcitech i trabantech, a nevím v jakých dalších automobilech dostupných tehdy na okleštěném československém trhu. Poté bylo dlouho nic…, následovaly traktory, koně a jiné povozy a pak já, v naší ojeté, stařičké dlouhatánské volze. Prvního zbrusu nového favorita jsem si koupila krátce po revoluci z druhé ruky, aby chudák překupník, z toho taky něco měl. Kup to vydařený nakonec byl, za tři roky intenzivního huntování jsem jej ještě s mírným ziskem prodala.
Vzpomínám na Jindru, svobodnou právničku, o níž se vědělo, že tajně pila. Žila sama, byla nešťastná a prý si připadala zbytečná. Už se zdálo, že osud jí štěstí dopřeje, měla před svatbou, přestala pít, koupila si malého fiata šestistovku. Asi za tři měsíce na to ukončila tragicky svůj život v Kristových létech na silném stromu u silnice.
Křehká Dorka, maminka školáka ve druhé třídě, byla krátce podruhé vdaná, krásně zamilovaná a plná elánu do dalšího nového života. Pořídila si zánovního renaulta, ale jednoho zimního rána do práce již nedojela. Na rovném a přehledném úseku čtyřproudové silnice z Lípy do Slušovic zvané Gorbačovka, kterou pokrývala silná vrstva rozbředlého sněhu dostala smyk a její život vyprchal pod koly autobusu jedoucího v protisměru.
Nemohu nevzpomenout na ambiciózního veterináře Jardu, ředitele odborného závodu. Veselý byl a dokonce se tak i jmenoval, milý a v mých očích pěkný chlap. Jím řízený automobil ve vysoké rychlosti narazil do stromu…
Rok před svými šedesátými narozeninami, nezvládl svůj vůz dříve zmíněný ředitel, který před lety přinesl k lepšímu onu hádanku o nejlepším kabátě. V mých vzpomínkách zůstává zapsán jako milovník rychlých kol, psů a domácího pudinku, zvláštní kombinace. Ale i takový byl život.
Tou poslední Jobovou zvěstí byla zpráva o smrtelné havárii známého velkopodnikatele z Jičínska, který měl z pohledu krásy a technických vymožeností onen plechový kabát ten nejlepší, a snad i nejrychlejší – jaguára. Bohužel již nikdy si nebudeme oplácet veselé jízlivosti, kterými jsme se v rámci konverzace hojně a rádi častovali.
V paměti zůstávají křestní jména, ale příjmení a podoby se postupně vytrácejí, když vzpomínám na všechny ty nešťastné lidičky, které jejich plechové kabáty ochránily před vodním živlem, sněhem, větrem, slotou a jinou nepohodou, avšak neuchránily, to jejich nejdražší co v životě měli, jejich vlastní život.
(2002)