Pan profesor Okáč z novojičínského gymnázia, vášnivý motorista a majitel zbrusu nového automobilu značky Trabant, učil v roce 1977 v chemii výrobky z plastických hmot. Dostalo se nám poučení o výhodnosti a prospěšnosti materiálu, z něhož měl jeho bakelitový miláček vkusnou karoserii.Tehdy jsem byla v otázkách automobilu málo uvědomělá a věřila jsem panu profesorovi každé slovo, neboť jsem si myslela, že má jistě pravdu a určitě ví, o čem mluví. Ovšem mužskou část třídy neošálil plamenným výkladem o vozu z východního Německa, protože ta byla již tehdy velmi sběhlá v motoristické problematice včetně dění ve Formuli 1.
Ve vyučovací hodině nastal rázem zlom k horšímu, když začali spolužáci remcat, že to není pravda, že plechová auta jsou hezčí a mají lepší technické parametry… V tu chvíli pan profesor vyrazil jako kulový blesk ze třídy, aby se podle Komenského zásad záhy vrátil s bleděmodrým umělohmotným blatníkem a hřímal: „Vězte studenti, tento plastový náhradní díl je daleko lepší jak plechový, je lehký, snadno nahraditelný a mnohonásobně levnější, dokonce i slepit či podlepit se dá! Není nic lepšího. Brzy tomu plechu bude odzvoněno!“ Prorocká slova pana profesora ze začátku sedmdesátých let dvacátého století však, jak víme, naplněna nebyla.
S pobaveným úsměvem si uvědomuji pýchu vzdouvající mou mladickou hruď, když mě sousedé několikrát odvezli ve svém trabantu z chatové oblasti domů. Byla jsem šťastná jako blecha, že se konečně i já vezu v automobilu a nemusím absolvovat tu hroznou pěší štrapáci v letním podvečeru na vzdálené nádraží, dýchat suchý zvířený prach a kodrcat se v přehřáté lokálce dalších devadesát minut, abych naprosto zničená na těle i na duši vystoupila ve svém domovském městě.
V klidu mě nenechává ani vzpomínka na vlastního trabanta pořízeného prvním mužem za účelem posílení našeho rodinného vozového parku, abych já, mladá žena s dítětem a s manželem věčně v práci, mohla zajišťovat a řešit rodinné i pracovní úkoly, které jsem měla takříkajíc denně na triku, když na řízení long vehiklu (volhy kombi) jsem si prozatím netroufla.
K kondičních jízdách vedených Milanem se nakonec ukázalo, že pokud jsem byla schopna úspěšně zvládnout souhru hlavy, rukou, nohou a řadící páky na podlaze u železných automobilů, tak stejnou souhru, ale s řadící pákou pod volantem v trabantu schopna zvládnout nejsem. Dobrovolně a ráda, jsem bakeliťáka záhy přenechala svému choti a ujala se osedlaných ořů v onom již zmíněném dlouhém voze.
Náš trabant se zdál být vhodná koupě přesně podle rčení: „Vždyť za ty prachy, nekupte to.“ Pokud se finanční stránka jevila jako supervýhodná okase, tak s technickými předpoklady bezpečené jízdy, to již tak veselé nebylo. Zejména za vydatného deště do automobilu ještě vydatněji pršelo, jednotlivé technicky důležité díly postupně „odcházely“, aby byly nahrazeny postupně novými. Moc se mně to nelíbilo, neboť s každou opravou se rodinný rozpočet musel upravovat ve prospěch zajištění a udržení technické způsobilosti automobilu, který svoje měl již dávno za sebou a právě „šperky“ nových dílů byly ty nejdražší komponenty, které náš trabant obsahoval.
Dokončení zítra.