Diplomati jedú

V dobách, kdy u nás ještě nebyl dobudován rozvinutý automobilový trh, který by rozmanitou škálou nabídky značek, tvarů, technických parametrů a barev uspokojoval dychtivé motoristy jsem na silnicích byla schopna rozpoznat akorát Favorita a některé luxusní zahraniční vozy, protože z mého ženského pohledu je nejdůležitější tvar a barva.Ostatní technické údaje a případné technologické vymoženosti mě oslovují stejnou intenzitou, jako mého muže prací prášky nebo hygienické vložky s křidélky.
Motoristé si jistě budou pamatovat dobu, kdy u nás dopravní policie byla chudobná, technickými vymoženostmi nevybavená, a tudíž schopna kontrolovat rychlost jedoucích automobilů pouze „zpoza buku“ pomocí radaru, o němž nás vždycky rádi a ochotně informovali světelnými houkačkami protijedoucí řidiči. Přišla nová doba, nové zákony a s nimi nové možnosti a vymoženosti. Již nemuseli sedět dopraváci za bukem, za zastávkou, nebo na jiném nečekaném a nepřehledném místě. Díky nové technice se mohli nenápadně prohánět za jedoucími automobily, aby ukázali, že doba jejich pomalých aut je pryč a teď se rychlokolý provinilče těš! My tě stejně dojedeme, předjedeme, zastavíme a nakonec i finančně odlehčíme. Takto jsem pociťovala jejich počínání, když měřili rychlost ze svých jedoucích automobilů bez zřetelného označení „POLICIE“, aby mohli mírně neukázněné řidiče (nemírní pravidelně ujížděli) překvapit jak psi štvanou zvěř.
Spěchala jsem v poledne z firmy domů s obědem, posloužit jako starostlivá matka svému nemocnému synkovi, protože jsem musela stihnout ještě další pracovní schůzku. Při pohledu na hodinky jsem zjistila, že šesti kilometrovou trasu tam a zpět s přehledem za pětadvacet minut zvládnu. Nasedla jsem do připraveného automobilu, vyjela z města na hradskú, jak říkají Slováci, přišlápla plyn a už jsem svištěla obligátních stodeset v místech, kde byla povolená rychlost jen devadesát kilometrů za hodinu.
Domnívám se, že jsem nikdy nebyla přehnaně fintivý typ, abych zrcadlo používala nad rámec běžných potřeb, neboť odpovědi na otázky typu – zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější, jsem znala již dávno. Tam, kde nic není, ani čert nepřilepší, ale nežehrám, vdaná jsem, dokonce podruhé, lichotivých poznámek se mně někdy ještě dostane a pak, není nad duševno.
Pokračuji v jízdě, libuji si jak autíčko pěkně šlape, když ve zpětném zrcátku spatřím červený ford, jehož obraz přitahuje mou pozornost jako magnet špendlíky. Než jsem se rozkoukala, úspěšně mě červeňák dohnal a předjel. „A co to? Co to v automobilu vzadu svítí?“ žasnu jako při úplném zatmění slunce. „Že by děkuji? Nebo snad thank you za to, že jsem rychlíka nechala předjet? Ale pozor ono to bliká,“ uvažuji nahlas. „Co to ksakru jen může být?“ kladu si otázku, na níž mi stejně nikdo neodpoví. Trvalo pořádnou dobu, než mé krátkozraké oči správně identifikovala. Bliká STOPKA! Červený ford zastavil u krajnice, před automobil se důležitě postavil muž v uniformě a „plácačkou“ mi přikazoval, kde mám svůj vůz odstavit. Zastavila jsem, hbitě se zamkla pro jistotu ve voze a se staženým okénkem a žaludkem jsem očekávala další události.
Policajt přišel, viděl a pravil: „Paní řidičko, vaše doklady.“ Posloužila jsem mu požadovaným, předložila řidičák, občanský a technický průkaz. Obešel vůz, zkontroloval světla, směrovky a položil záludnou otázku: „Paní řidičko, kolik jste jela?“
„Já nevím, devadesát nebo sto?“ blekotám a cítím stoupající horkost v hlavě.
„Naměřili jsme vám 109,8 kilometrů za hodinu!“ s triumfálním úsměvem mi nasazuje K.O..
„A jak to víte tak přesně?“, nedala jsem se.
„Podle radaru.“
„Jó? A kde ho máte?“ dotírám dále.
„Ve voze.“
„Ve voze? No to není možné. Tomu já nevěřím!“
„Jen se pojďte podívat, volal vítězoslavně uniformovaný stíhač.
Vystoupila jsem z vozidla a následovala příslušníka, abych se osobně přesvědčila a ověřila, zda skutečně mluví pravdu. Na mou duši. V místech, kde mají normální automobily kastlík na příručnosti všeho druhu drobnými na parkoviště počínaje, přes bonbony, mapy, psacími a hygienickými potřebami konče, trůnil ve velikosti notebooku radar, na jehož obrazovce jasně vidím poznávací značku svého automobilu a naměřenou rychlost.
„Je to vaše vozidlo?“ se zvýšeným hlasem se dotázal další strážce rychlé jízdy.
„Ano, je“ odpověděla jsem provinile se sklopeným zrakem.
Tím podali důkazy a vyřkli ortel: „Jste ochotna zaplatit čtyřista korun?“
„Čtyři stovky? Tož to mě chlap zabije! Já jsem si myslela, že za mnou diplomati jedú,“ skuhrala jsem tklivě moravským dialektem.
“ Tak víte co? Dejte nám dvě stě a my jedeme.“
Vyměnila jsem peníze za pokutové bloky s kulatým razítkem, radostně vydechla a pokračovala v přerušené jízdě. Přece neberte to za tu slevu!