Ideály a jejich konce

Jak jsem se na začátku již přiznala, tělesnými proporcemi jsem spíše připomínala modelky s rubensovskými tvary, které se sice mužům líbily, ale k vysněnému ideálu hubenosti, až vychrtlosti měly daleko.Do morku kostí jsem byla (vlastně dodnes jsem) přesvědčena o tom, že muže musím nejdříve omráčit krásou a pak duševnem, neboť zrak jim obyčejně funguje rychleji a lépe než mozek. Až s přibývajícími roky jsem konečně pochopila, že každý chlap, ať je starý či mladý, raději okem i dotykem spočine na pěkně vytvarovaném oblém zadku než na hubené kosti.
Své ideály skutečné ženské krásy jsem objevila kolem svého třináctého roku v podobě první české sex-bomby Olinky Schoberové-Berové a herečky Ursuly Andressové. Aby mi byly idoly nablízku, neváhala jsem rozstříháním zničit tatínkův vybájený a opatrovaný umělecký časopis Fotografie, rok vydání 1969, a získané portréty nalepit do šatní skříně. Když tatínek po nějaké době zjistil, jak ošklivě byl magazín znetvořen a zneuctěn, myslel, že jeho potupu nepřežije, ale nerozvážný počin své dcery přece jen za nějaký týden rozdýchal.
O dva roky později přišla na scénu další kráska, Angličanka Twiggy, modelka se světlými, nakrátko ostříhanými vlasy, hnědýma širokýma očima a hubená jako lunt. Z českých luhů a hájů byla na stránky časopisů vynesena Dana Vašátková, má oblíbená modelka ještě více milovaného fotografa Tarase Kuščynského, jehož černobílé akty a portréty dívek mě přiváděly do stavu příjemného snění.
Sebekriticky jsem musela přiznat, že svých ideálů stejně nikdy nedosáhnu, neboť hladovění jsem byla ochotna vydržet maximálně několik hodin. Informace o metodách bulimie a anorexie vedoucích k hubenosti, ale za cenu trvalého poškození zdraví nebo smrti, jsem bohudík neměla, a proto jsem větší tělesnou hmotnost musela alespoň opticky snižovat intelektuálním „moudrem“, kořeněným vtipným a veselým verbálním projevem.
S věkem se ideál pochopitelně měnil, ale nikdy jsem se nezhlédla v dokonale vypracovaných ženských tělech s výrazně vyrýsovaným svalstvem, připomínajících muže kulturisty. Už jsem byla dostatečně zkušená a sebekritická natolik, abych věděla, že sportovní kulturistice bych holdovat nemohla, a to z velmi prozaických důvodů. Zaručeně bych nepřežila speciální a přísnou dietu, spočívají v osmdesátých letech 20. století zejména ve vařených filetách a bílém kuřecím masu, vejcích natvrdo a tvarohu v hojné míře (speciální doplňky výživy k mání na socialistickém trhu volně nebyly), dále nesmlouvavý stravovací režim před závody, kdy je nutno tělo za účelem maximálně vyrýsovaného svalstva dokonale odvodnit a odtučnit.
Před čtyřicátým rokem, kdy obezita bušila na dveře neúnavně, až drze, jsem podlehla mámení jisté herečky, která do naší vlasti přinesla princip dělené stravy, který jsem na svém talíři uplatňovala celých osmnáct měsíců poté, co mě vyzkoušela a prověřila dlouho a důkladně ledvinová kolika. Zavedla jsem si úsporný stravovací režim, co nejméně zatěžující zpracování a vylučování.
Ideál ženské krásy v podobě zmíněné umělkyně se rozplynul jako pára nad hrncem hned, co jsem ji poprvé spatřila. Přes veškerou štíhlost byla amorfní, povadlé svalstvo na ní viselo, pomerančová kůže na nohou se drala vehementně na světlo boží. Tom se nepokrytě ušklíbal nad mým ideálem, a já jsem konečně prozřela. Pokud nechci vypadat stejně (blízkost k ideálu byla i u mě viditelná), bez tělesné aktivity a pravidelného sportování život dál ve správných kolejích nepůjde.