Pasťák pro neduživé

Aby mi rodiče “zvedli” morálku a můj vztah k jídlu vyladili do žádoucího stavu, dostávalo se mi pravidelně strašidelných informací o případném pobytu v ozdravovně v horách a tmavých lesích, daleko od rodičů a od domova, pokud na váze nepřiberu.Už samo slovo ozdravovna ve mně vyvolávalo představu, že jde o pasťák pro neduživé, což mi zčista jasna potvrdil i druhý manžel Tom, mající vlastní zkušenosti s oním zařízením, do něhož byl zavřen na čtyři neděle v polovině padesátých let minulého století.
Mnoho zážitků už nemá, ale pamatuje si, že princip léčby spočíval v důsledné konzumaci všeho, čím byl talíř obdařen. Pokud vyzáblý kverulant nedojedl porci v určeném limitu, byl převelen do malé jídelny, kde seděl pod bedlivým okem zdravotnického personálu nad talířem, dokud nezel prázdnotou. “Nesmělo zůstat na talíři nic. Ani zrníčko, ani drobeček chleba nebo čehokoli, co by se za nehet vešlo,” pravil nepřítomně.
Dětské sanatorium jsem s radostí nahrazovala prázdninovým pobytem na chatě uprostřed oderských hvozdů u babičky Marie, která byla skvělá kuchařka národních jídel a spolehlivě dohlížela, aby mi chutnalo, abych se doopravdy tělesně spravila. Nezapomenutelné zůstanou lahůdkové fazolky na smetaně s nepráškovanými žluťoučkými bram-bory z vlastní zahrádky; králík z domácího chovu pokaždé jinak a pravé, vydatné a tukem nešizené české buchty zvané celetky pečené v kachlové troubě; bramboračka s čerstvými pravými houbami, v níž stála lžíce jako svíce; silné hovězí, drůbeží a slepičí vývary s mastnými oky všech velikostí zavařeny domácími polévkovými nudlemi, ostatně děda jinou zavářku nejedl; bramborové placky se škvarkami smažené na domácím sádle v pravém železňáku ze začátku minulého století; hojně a čímkoli namazané tlusté krajíce domácího spálovského chleba, jehož dočerna spálená kůrka po několika skousnutích v ústech sládla přesně tak, jak jsme se o tom učili ve škole; karbanátky pro regiment strávníků nastavované vařenými bramborami a rozmočenými žemlemi a jiné a další dobroty již ráno umocňované holandským ka-kaem uvařeným z domácího čtyřprocentního mléka od pana Klevara, posledního soukromého zemědělce, který přestál těžkou kolektivizaci.
Od té doby si tukové buňky pamatují na bohatou a chutnou babiččinou manu a pokaždé, když poruším pravidla hry v poměru jídla a tělesného pohybu, jsou jako na koni, čekají na svou novou příležitost se roztahovat a kypět, protože obezita číhá, nespí a je pořád ve střehu.