Mám ráda svého zubaře

Níže uvedenou skorku jsem napsala dávno před tím, než vyšel dříve zmíněný článek v novináchZubárna

Znala jsem paní doktorku, kterou nejvíce vytáčeli pacienti, chodící do zubárny. A to asi nevěděla, že jsme jako děti chodily na preventivní prohlídky k zubákovi. Výraz měl hluboký smysl, neboť chrup tehdy ošetřovali pouze dentisté, ale žádná paní dentistka. Tehdy jsme zubní polikliniku nazývali běžně zubárna. Kromě laboratoře měla dvě rozlehlé místnosti, v nichž byla jednotlivá pracoviště oddělena pouze plentou, což s sebou přinášelo další tristní chvíle, protože nedostatek vlastního strachu býval člověku infikován prostřednictvím naříkajících na vedlejších křeslech. Školní návštěva dentistů byla neobyčejné terno, protože se zabilo dopolední vyučování. Nejraděj jsem chodila na ošetření mezi prvními, abych mohla frajeřit, že už to mám za sebou a s klidem dychtit po informacích o počtu plombovaných zubů spolužáků. Hrdinství mě pravidelně opouštělo v momentu, kdy pan ošetřující rozehrál etudu schovávaní trhacích kleští. Ať je ukrýval jak chtěl, stejně jsem je viděla. Tímto odporně vyhlížejícím nástrojem, mě zbavil v patnácti po půl hodině bolavé šestky vlevo dole a mohu zodpovědně říct, že jsem byla zmordovaná více než po porodu jediného dítěte. Jsem ráda, že už nemusím trpět u svého ošetřujícího zubaře, neboť pan doktor je příjemný člověk, má moderně vybavenou ordinaci a někdy dokonce blaho zažiju. To když dostanu do úst vykrojenou ocelovou matrici pro vyplnění mezizubní prostory. 5.1.2005