Rozprostřít se do prostoru

Zanedlouho uplyne půl století, co brouzdám tímto světem s většími či menšími úspěchy zbavit se nabytého tělesného tuku a blaha,jež se mi dostane pokaždé, když se jaksi zapomenu hlídat a ocitnu se ve stavu hladového štvance, který každou chvíli neodolá kvílení svého žaludku, náporu chtivých chuťových buněk na něco dobrého nebo vydatného, naléhavé potřebě pracovitých zubů zas a znova něco žvýkat, převalovat v ústech, jíst a cpát se téměř k prasknutí. Následky onoho stavu se dostaví záhy, pomalu, ale zaručeně.
Rozprostřu se do prostoru; červená ručička na osobní váze divoce po-ukazuje na kritickou hranici, sukně a kalhoty se odmítají dopnout, šatník oznamuje, že konfekční velikost 44 není ve skříních, tkaničky u bot jsou nahrazeny jiným párem obuvi bez nich, spodní kalhotky postupují do míst, kde je ho žalostně málo, vnitřní strany stehen si začínají při chůzi vadit, třít se o sebe silně a důkladně, až kůže vykazuje známky opruzení, vnitřní hlas pronáší stále častější ironické, až sati-rické poznámky na rozměrné faldy a mozek troubí do boje. Nastává rozhodný okamžik. Začíná další frontální útok do boje za snížení prostorové předimenzovanosti, s kypícími tukovými buňkami, leností na těle i na duši.