V každé pohádce, kde děcko dostalo něco do vínku asistovaly zpravidla tři sudičky, jejichž kletba či přání významným způsobem ovlivnily budoucí život tohoto jedince. A proto ke křtu SKORKOVIN byli přizváni:
•paní Lidmila Košťálová, ředitelka Městské knihovny v Jičíně, ředitelka zaskakovala za mou milou přítelkyni, která měla křesníčkovi popřát alespoň kapičku štěstí, ale byla z toho tak vynervovaná, že mi připadlo velmi nevhodné, abych se přes utrpení jiných lidí ke svému štěstí dopracovala.
•Senátor a místopředseda Senátu ČR pan MVDr. Jiří Liška – se stal kmotrem proto, že v době, kdy jsem psala ve skorkách o městu Jičíně byl jeho starostou a dnes je senátorem obvodu, kterým protéká řeka Cidlina.
•Pan Radovan Sál, šéfredaktor Novin Jičínska byl vyzván slovy: „Co si, ogare, spískal, to si aj pokřtí.“ Byl to on, jehož jsem zahltila vzpomínkami ze svého života tak, že když tisknul 7. část knihy Zpověď ženy středního věku, v pracovní verzi nazvanou Co si nekoupím, nesním aneb Baculína nebudu, tak skoro zařval: „Piš storky.“ Které jsem zkomolila na skorky. Velké objevy vznikly pokaždé jaksi nedopatřením. Na to mě přivedl a pseudonymu JANOVA, protože Jar(o)mila Novotná se mu zdálo příliš starosvětské!!