Medrýskovy slzy

Svatojakubská noc byla v nedohlednu,když jsme s Karolínou přebíraly diplomy a milé věcné pozornosti od pořadatele za druhou cenu v soutěži O nejkrásnějšího medvěda v Troskovickém pohradí.
Měla jsem možnost a vzácnou příležitost se po dlouhé době potkat se svým dítkem Medrýskem. Při jeho fotografování a mnohých exponátů muzea jsem neměla čas se soustředit na jeho malou dušičku a fobii z uzavřeného prostoru muzea.
Až zpáteční cestě jsem si uvědomila, jak těžce trpím odloučením a setřela jsem nejednu slzu.
Pochopila jsem, co mi chtěl vlastně říci; je mu smutno mezi těmi všemi exponáty a plky všech starých panen zná nazpaměť. Raději by běhal s Vítkem po lesích kolem Jinonických rybníků nebo se povaloval v jeskyňce na Bradech, večer chodil probírat popelnice do kempu v Jinolicích a poslouchat chlapy v recepci, ale vůbec nejraději by šel k nám domů.
Těžko se Medrýskovi vysvětluje, že od chvíle, co se stal exponátem, je majetkem Muzea panenek a medvídků v Troskovicích s trvalým místem v hlavním sále vpravo pod šicím strojem. Bohužel ani Brumlu, Strážce hradu a muzea nemá v dohledu, neboť byl vzat do stavu jisté hlídací agentury a má na starost exponáty v nové muzejní přístavbě. Poté, co si některé záležitosti vyříkali ručně a stručně, stali se nerozlučnými kamarády.
Bylo mu hrozně líto, že po dobu malé slavnosti bylo jeho místo před dovádivou dívenkou, jejíž největší snahou bylo ho šimrat bosou nohou na zádech.

MSF, vzpomněla jsem si, že jsem dostala vyhubováno za to, že jsem chtěla zveřejnit Medrýskův poklad. Mám to zakázáno. Kdybyste se ptali proč, prý proto.