Pětatřicet máme, ale nedáme

Před odjezdem jsem vzpovídala Toma,jak to uděláme se slovinskou dálniční známkou za 35 EUR, kterou bychom použili na krátkém dálničním úseku mezi přechodem Šentilj a Mariborem. Odvážně jsem navrhovala, abychom zaplatili, neboť zejména na zpáteční cestě se může naše cestování patřičně zrychlit.
Ovšem nepatrný Tomův židovský původ podpořen genetickou spořivostí mému návrhu udělal rázný distanc. „Inkriminovaný dálniční úsek objedeme. Podle mapy to není žádný problém!“
V této otázce jsem neočekávala žádnou zradu, ale když mi na rakousko-slovinské hranici zakázal číst a spát a do rukou mi vrazil itinerář, orosila jsem se. Vždyť už dávno jsem se osvědčila jako navigační nemehlo, ale v tomto případě vnitřní hlas radil: „Ale číst umíš, ne?“ Pravda, Tom byl dokonale připraven a všechny klíčové body měl staženy z internetu ve fotografické podobě. Stačilo se jen pozorně dívat a hlídat cedule.
Ve slovinské obci Lenart a městě Ptuj (obrázek srovnej zde

jsme spatřili dílo zkázy dříve přecházející studené fronty. Kroupy až velikosti pěsti zpustošily střechy, okna a omítky mnohých domů.

Ušetřený peníz za dálniční známku jsme směnili za večeři v pizzerii s vínkem a kávou. Jako závdavek jsme přidali zmrzlinu (v každém kornoutku je pouze jeden objednaný kopeček)

a ještě pořád nám dvacet eurošků zbylo.

Je pravdou, že cestovatelé, směřující na Istrii na dálniční známce oproti mýtnému ušetřili, ale státní „nenažranost“ způsobila zvýšený průjezd městečky na objízdné trase a nepochybně způsobila zhoršení životního prostředí. Že jsme nebyli jedinými škudlivci jasně dokazovaly automobily přepychových značek našich západních sousedů.

MSF