Návštěva mého rodného městase většinou odehrává v průběhu dvou dnů a podle zásad – přijet – vidět – potěšit (zažít) a odjet. Vozíme s sebou pokaždé turistickou obuv a oděv, nohy mažeme husím sádlem, protože když nás ulapí přítel Radim, náruživý turista, který na své „obětní“ parťáky číhá jako kočka na myš, pak máme pohybu tolik, že se těšíme až nasedneme do automobilu a odjedeme domů.
Jeho návrhy pravidelně vítám v době konání rozličných školních sletů a večírků, kdy do jeho péče svěřuji Toma, aby dobu čekání ukrátil nějakým vhodným způsobem. To pak spolu projdou pěšky okolí Nového Jičína křížem krážem, aby mi pak nadšeně vyprávěli o zážitcích, o nichž nemám ani šajnu.
Vím o Radimových pravidelných nedělních rituálních pochodech na Velký Javorník. Po sedmé musí být na kopci, děj se co děj, aby se uvolnil, okysličil a posnídal něco dobrého z domácí kuchyně.
Před několika lety jsem připravila geniální plán, veselou taškařici, pro kterou jsem našla pochopení u mého muže a který mi ji bez reptání pomohl vykonat. Být v neděli na vyhlášeném kopci dříve než přítel Radim.
V pořadí šestý pomaturitní večírek byl v plném proudu, vřava houstla, osazenstvo se začalo vlivem vypitého alkoholu uvolňovat a já jsem se pomalu s nimi loučila.
„Přátelé odcházím.“
„Co blbneš, proč tak brzy?“ ptali se spolužáci.
„Zítra musím vstávat v půl páté.“
„V neděli a vstávat tak časně?“ kroutili hlavami nevěřícně.
„Musím být v sedm na Velkém Javorníku.“
„A proč?“ vydechli téměř všichni současně.
„Abych byla první!“
Nevím, co si o mě mysleli, ale zanedlouho jsem byla doma. Kontrolním telefonátem jsem lstivě ověřila Radimův zítřejší plán cesty, rozloučili jsme se na celý rok a zavěsili.
Největší nápor byl ráno, nechtělo se mi vylézat z postele, ale touha po prvním místě mě vyhnala z pelechu. Něco malého jsme slupli, naskočili do automobilu a přesně v šest už jsme byli na parkovišti pod magickým kopcem a hřálo nás pomyšlení, že náš soupeř s přítelem teprve vyjíždí od svého bydliště. Za sklo našeho vozu jsme naaranžovali cedulku – Radime, přidej, ať nejsi druhej!
V polovině túry nás dostihl mobilním telefonem, což mě přimělo k ještě svižnější chůzi, aby nás náhodou nedostihl těsně pod vrcholem.
V hospodě na vršku jsme si odbyli velkou vítací ceremonii s personálem, neboť jsem den předem oznámila, že dříve než za rok nepřijedu.
Čekání na Radima bylo nekonečné. Už jsem byla po gulášovce s domácím chlebem, když přítel otevíral za našeho hurónského smíchu dveře. Byl zvěčněn,
aby měl památku na 21. květen 2005, kdy byl ošálen a oklamán mazanou Opicí, která miluje malá a nečekaná, ale zsloužená vítězství.