Hovor z vedlejšího pokoje

Poslouchat za dveřmi se nemáa nikdy jsem své ucho záměrně na dveře nepřikládala, abych slyšela co nemám. Chirurgická ambulance mého ošetřujícího lékaře se nachází v bývalém prostorném bytě řadového soukromého domku. Aby čekající pacienti nebyli rušeni bolestným naříkáním nemocných a hovorem z operačního sálku, hraje v malé čekárně rádio. Pokud se tam nachází více lidí, mnoho toho slyšet není. „Tak pojďte, slečno,“ vyzvala sestřička mladou dívku a já jsem tam zůstala poslední. Tím se mi naskytla příležitost se nerušeně protáhnout, zkusit si několik úderů z fitboxu, z okna prozkoumat pohledem podzimní zahradu a zvláště opravit svůj ranní make-up, který vzal za své podzimním studeným deštíčkem. Pracovala jsem na své vizáži před zrcadlem – trochu jsem přidala očím hnědé stíny, zvýraznila ústa tužkou na rty a nanesla rtěnku, když jsem z ordinace zaslechla klidný a příjemný hlas pana doktora: „Klekněte si na lehátko, vystrčte hodně zadek a hlavu si položte tady.“ – „Nic se bojte, bude to jen trochu nepříjemné,“ uklidňovala sestřička vystrašenou pacientku. Ve mně by se krve nedořezal. Zákroky na vlastním těle zvládám s mírným hekáním, ale cizí mě vyvedou naprosto z rovnováhy. Mohla jsem si myslet cokoli, ale byla jsem ve zdravotnickém zařízení a tam jde jakákoli dvojsmyslnost stranou. Napadla mě jediná diagnóza a v duchu jsem politovala sympatické děvče.

MSF