Neznámí známí

Všichni jsme odněkud.Někde jsem se narodili, a tudíž máme kdesi své rodiště. Pakliže jsme tam chodili do školy, musíme mít spolužáky. Nemám na mysli jen ty, s nimiž jsme sdíleli třídu či ročník, ale i ty, kteří se učili před námi, nebo po nás. Své spolužáky a rodáky obvykle potkávám na srazech nebo v rodném městě, a nikdy by mě nenapadlo, že mohu objevit někoho v daleké cizině. „A vy jste z Ostravy?“ ptala jsem se nově příchozího v chorvatského kempu, protože téčko z poznávací značky obytného automobilu jsem k žádnému jinému městu nepřiřadila. „Ne my jsme od Nového Jičína.“ – „Počkejte od Nového Jičína? Odkud přesně?“ vyzvídala jsem. „Přímo z Nového Jičína.“ – „A jak dlouho tam bydlíte?“ položila jsem logickou otázku. „Od narození!“ – „Tak to musíme být rodáci, já jsem se tam taky narodila,“ pravila jsem sympatickému muži, který na mě nevěřícně zíral. „A na Komenského jsem chodil na základku,“ doplnil svou výpověď. „Na Komendu?“ divila jsem se, neboť jsem si tam též odbyla povinnou školní docházku. „ Nezbývá, než abychom si vzájemně práskli datum narození,“ vyzvala jsem neznámého. „Já jsem šestapadesátý a vy?“ – „Třiapadesátý.“ – „Potom jsme museli dělat neplechu v jedné škole ve stejnou dobu, moje mam-ka tam dokonce učila.“ Teď zbystřil nový známý. „A jak se jmenovala?“ – „L…….“ – „Znám dobře, Eliška, že?“ Sympaťák se mi představil, jméno mi nic moc neříkalo, ale podle temperamentu jsem usoudila, že asi moc „hodný“ ve škole nebyl stejně jako já. Je příjemné potkávat neznámé staré známé na nových známých místech. 16.9.07

MSF