Na počátku 90. let minulého století,poté, co jsem se přestěhovala z Moravy na Jičínsko nás čekala rekonstrukce nebytových prostor za účelem získání nedostatkové kanceláře a stoleté chalupy, abychom v ní bez úhony přežili zimu.
Stavební četu jistého podniku jsem získali poměrně snadno, ale jak se záhy zjistilo, bez dozoru nemohli být ani den. Tom dělal skoro políra a já jsem dohlížela na fakturaci a pracovní morálku. Vedoucí stavební skupiny nám rád a ochotně vycházel vstříc, ale u všech reklamací faktur kvílel jak meluzína v komíně.
====
Kancelář ve městě pomáhal budovat mladý hubený cikánek, který pokaždé když jsem přišla na dohlídku, stál ve dveřích, kúřil a rekognoskoval ulici. Na faktuře jsme bylo vyúčtováno pět zedníků, denně po osmi hodinách po 60 Kčs.
„A tak to tedy ne, pan majster. To já platit nebudu,“ horlila jsem.
„A jak byste to teda spočítala?“ dotazál se nešťastný vedoucí.
„Tož se podívejte. Cikánkovi za kúření šedesát korun nedám, maximálně třicet. Mistr, co honil zedníky do práce si šedesát zaslouží a ostatní po čtyřiceti. Víc nedám.“
Pochopil rychle, ale poučen nebyl.
Zanedlouho došel s vyúčtováním prací za chalupu. Na faktuře byli uvedeni dokonce zedníci, kteří v uvedenou dobu čerpali dovolenou a hodiny (5 hodin týdně), o které museli odjet dříve, aby stačili natankovat.
Ovšem vrchol nestoudnosti bylo vyúčtování od vodáků na rekonstrukci vnitřního vodovodu. Na faktuře byly vyúčtovány všechny baterie, které jsme si museli s e h n a t sami, neboť tehdy byly velmi úzkoprofilové zboží a cena mě málem zabila – 22 tisíc Kčs. Okamžitě jsme ji vrátili a vzkázali jsme jimm, že nezaplatíme. Pokud faktura nebude pořádně spočítaná, přeměříme všechny trubky. Dočkali jsme se – konečná cena byla 11 tis. Kčs.
MSF, pro mladší ročníky Kčs – koruna československá.