Byli muž a žena, kteří na chalupě odložili stará, ba letitá lehátka. Opřeli o zeď a moc se o ně nestarali, neboť měli důležitější věci na práci.Když přeci jen byli prací zmoženi, občas nějaké vytáhli, aby si odpočinuli, ale spíše je nechali, aby v temném vlhkém koutě plné pavučin dokončili svůj funkční život. A tak se stalo, že jejich použitelnost skutečně nezadržitelně vyhasínala.
Když poslednímu lehátku znenadání rupnul pruh lehátkoviny stářím pod usínající paní, která byla s řevem propuštěna k zemi, myslelo si: „To máš za to, že se o mě nestaráš a nepečuješ!“ A vida, nastal konečně obrat k lepšímu.
Paní nelenila, napustila plnou železnou vanu teplé vody, v níž důkladně vydrbala kostry lehátek do všech spojů, aby byly připraveny k dalšímu zvelebování.
MSF, jak to dopadlo, se dozvíte zítra.
Foto: A.T.C.