Řekni, jaké knihy v držbě máš I.

Kdysi jsem se zamýšlela nejen nad tím,co čtu, ale jaké knihy vlastním a zásadně nepůjčuji, ačkoli světlé, skutečně ojedinělé výjimky existují. Jednak jsem na své miláčky háklivá a jednak mám některé knihy tak vyzdobené podtržítkami, že bych se nerada duševně svlékala před cizími lidmi.

Při pohledu do naší knihovny jsou na čelných místech slovníky všeho druhu, českým jazykem počínaje, přes slovníky cizích slov a výtvarné umění, až po lexikony zaměřené na přírodu živou a neživou, abychom požadované informace měli kdykoli přímo po ruce.
Patřičně ohmatanou a dominantní knihou, co do rozměru a počtu listů v tomto žánru, je Domácí lékař z roku 1991, neboť není nad vlastní lékařská zjištění a léčení. Léčebné postupy se sice mění, ale neduhy a jejich příznaky zůstávají. Velmi ohmataný a používaný slovník, bez něhož si nedovedu ani profesní život představit, je Slovník českých synonym.

Pak následují mí oblíbení autoři. Zejména:
 paní Betty MacDonaldová a její Co život dal a vzal, v níž mě vedle životního optimismu a humoru zaujaly technické vymoženosti autorčiny americké domácnosti ve 40. až 50. letech minulého století.
Vejce a já, kterou jsem poprvé otevřela v devatenácti letech, jako svobodná vysokoškolačka. Jak rychle jsem ji otevřela, tak rychle zavřela, neboť jsem nechápala její obsah. Ovšem za necelých dvacet let se kniha stala rodinným trhákem čteným nahlas i manželovi, protože jsem měla životní zkušenosti z prvního manželství a praktické vědomosti z budování rekreační chalupy, která si nic nezadala s popisovanou slepičí farmou v horách.
Stejně vtipné a lehce stravitelné mně připadají i knihy její sestry Mary Bardové například Slasti a strasti života s doktorem.
 Američan Robert Fulghum v překladech pana Jiřího Hrubého, mě udivuje nápady a já žasnu a přemýšlím, kde na ně chodí – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal, Ach jo, Možná, možná ne.
 Karel Kyncl a jeho knihy reportáží, fejetonů, poznámek a připomínek z Británie, nepřestávám žasnout nad jazykem a jejich obsahem.
 Ota Pavel a František Nepil – spisovatelé, které řadím mezi hladiče duší. Krásná mateřština a nádherná čtení.
 František Kožík mě naposledy uchvátil životopisy dvou našich vynikajících malířů 19. století s nesouměřitelnými osudy – chudého a ustrkovaného Josefa Mánesa a úspěšného a bohatého Jaroslava Čermáka. Především kniha o Mánesovi, mě přikovala v době nemoci do postele silou, která se nedala zvládnout. Jeho obraz nazvaný Josefina mně několik měsíců zkrášloval pozadí obrazovky mého monitoru.
 Autoři, které bych nazvala – kumštýři v literatuře. Herečka Ivanka Devátá s humorem a ironií popisující své různé životní situace, které jsou mi též důvěrně známé – např. Lázeňská kúra. Malíř Vladimír Komárek – Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od puberty ke klimakteriu – konstatuji jediné, jeho humor mě nezklamal.
 Snad jediným preferovaným autorem akční literatury je Mario Puzo s romány s mafiánského prostředí.
 Nemohu nevzpomenout monografie našich malířů. Nejoblíbenější zůstává tajuplná osobnost Josefa Váchala – objev z poslední doby a z mého okolí. Pak Kamil Lhoták, Karel Svolinský a Max Švabinský představují pro mě návraty do dětství.

MSF