Mám právo si vyzkoušet žluté sofa, neboť jsem hotova,ale musela jsem slíbit, že o dnešní odpolední rachotě nebudu psát hanlivě. Nejsem na manuální práci zvyklá (čtyři roky jsme dělali, že nás chalupa a pozemkem nezajímá) a dlouho mě to nebaví.
Dopoledne práce na knížce – zkontrolovat opravy, jestli jsem je všechny zapracovala, pak navařit něco rychlého a nenáročného.
Po O (obědě) jsme nabrali směr latifundi (rozlehlý pozemek na řece Cidlině), abychom vyrvali přírodě z drápů kdysi zušlechtěný pozemek. Byla to šichta jako ve fabrice. Sedm hodin intenzivního hrabání, ale všechno z jedné vody na čisto – loňské listí a seno naležato, suché kopřivové stvoly, letošní výhony a první posekaná tráva. Makala jsem tak, že za hodinu už jsem měla stržený puchýř, za tři hodiny jsem zlomila hrábě u násady. Těšila jsem, že to bude důvod k předčasnému odjezdu, ale když má ženská šikovného muže, má smůlu. Během deseti minut je Tom opravil a začalo to nanovo.
Jsem ráda, že Tom všechnu „hrabanku“ odvážel, neboť běhání s kolečkem k vatře, v níž jsme všechno spálili mě zoufalé nebaví, protože ztrácím hrabací rytmus. Je to stejně pitomé, jako byste jednou ze sjezdovky jeli na lyžích a podruhé na snowboardu.
Víc už vám neřeknu, už spím…
MSF
P.S. Jsem opálená a krásně okysličená!