Čím jsem starší, tím více miluji vlaky všeho druhu, ať nákladní či osobní, které mě vracejí do dětství, dnů mého mládí, času her a malin nezralých.Je to však láska více jak platonická, neboť za našimi klienty nikdy vlakem z časových důvodů nepojedeme a naše úvahy o tom, kam všude bychom mohli jet vlakem na výlet, jsou jako těšínská jablíčka, neboť vždy se najde někdo nebo něco, co má větší důležitost. Tak že mi zbývá jen ten nostalgický a zasněný pohled za projíždějícími vlaky.
S něhou téměř mateřskou vzpomínám na všechny veselé historky, příběhy a okamžiky zažité při přepravě za rekreací, zábavou a hlavně vysokoškolským studiem, ale ty nejlepší a nejšťavnatější zážitky mám na šňůrce vzpomínek z doby ne tak dávno minulé, neboť vždy když nastane vhodná konstelace hvězd, nastupuji do vlaku, abych jeho neopakovatelnou atmosféru opět zažila na vlastní kůži.
Psaly bývalé spolužačky, máme sraz po dvaceti letech na ekonomické fakultě v Ostravě. Abych nepřekročila na zpáteční cestě zákon o zachování hmoty své i našeho automobilu, kdy má mysl bude dozajista přesycena informacemi všeho druhu, životními historkami dnes již žen v plném rozkvětu a hlavně budu totálně nevyspalá, zvolila jsem dopravní prostředek relativně bezpečný, ale v určitých aspektech zrádný, neboť již dávno neznám fígle, nástrahy a technické vymoženosti vlakové soupravy.
Nebudu nic nalhávat. Cestovní horečku jsem dostala již tři dny před odjezdem, což se projevovalo divokými sny, v nichž jsem byla okradena, zneuctěna ba dokonce i zabita. Měla jsem veliké pochybnosti o svém zdravém rozumu i svém sebevědomí. Ráno před odjezdem jsem masírovala mysl jediným pomyšlením: „Dojedu a dojedu v pořádku, nic mezi tím.“ Vrchol nastal na nádraží, kde jsem hledala kasu a v duchu jsem formulovala myšlenky, kdy, kam a jakým způsobem chci dojet. Definovala jsem zřejmě správně, neboť za patřičný obolus jsem obdržela jízdní bilet do mnou požadované konečné stanice, včetně rychlíkového příplatku a doplatku za místenku.
Vlak přijel téměř včas, nastoupila jsem, z okénka jsem rozdala muži poslední pokyny k jeho samostatnému přežití, zamávala na rozloučenou a už jsme vyjížděli z nádraží. Zaujala jsem placené místo v kupé, bedlivě a pečlivě zmapovala spolucestující, abych si byla alespoň trochu jista, zda mé zavazadlo vystoupí se mnou a já bez úhony dorazím k předpokládanému cíli.
V otázce zavazadla jsem měla jisto – raději zavazadlo, než-li život, ale s nechtěným poškozením své tělesné schránky pořád jakási nejistota panovala. Uklidnil mě vlastní vnitřní hlas, který pravil: “ Nebuď naivní, uvědom si kolik ti je a kolik vážíš. Kdo by se s takovou starou a těžkou tahal?“ Pravda, při všeobecné zchátralosti našeho národa, malá pravděpodobnost, ale nějaký prevít se vždycky najde. Při další zevrubné prohlídce vagónu jsem došla k závěru, že mladší a tudíž hezčí adeptky k nechtěnému sexuálnímu povyražení nějakého zvrhlíka by se rozhodně v našem expresu našly.
Dokončení zítra