Ponton
Několik let jsme trávili dlouhé chvíle s přáteli na lehkém pontonu, jehož největší předností byla přenositelnost tam, kde se nám v mělkém moři nejvíce líbilo postávat, popíjet lehké alkoholické nápoje a probírat problematiku nesmrtelnosti brouka. Letos na nás čekalo milé – nemilé překvapení.
Milé – nový, průmyslově vyrobený ponton; celkem šest porobetonových bloků bylo spojených festovým pozinkovaným železem a zakryta dřevěnou podlahou. Plovoucí molo bylo ukotveno na konci vymezeného koupaliště pomocí silných železných lan na betonové kvádry na mořském dně.
Nemilé – zařízení nemělo žebřík. Při prvním průzkumu se Tom přitáhl okraje a s přehledem se na něm uvelebil. Totéž očekával i ode mě. OVŠEM na stále houpající se zařízení jsem se nedokázala přitáhnout ani vydrápat. Měla jsem strach, abych nechrlila krev a neplivala zuby kolem sebe.
„Plavu pryč,“ oznámila jsem svému drahému.
„Jak, pryč? Já tady nechci být sám,“ kňučel jako štěně.
„Asi budeš muset. Zuby ti jako obětinu nedaruji.“
Tato slova vyburcovala Toma k bleskové akci. Skočil do vody, rychlými tempy přeplaval malý záliv a utíkal k technické budově, za níž našel původní přeražený hliníkový žebřík a silné lano. Než jsem stačila připravit lahodné pití s sebou byl zpět na molu. Když jsem obtěžkána doplavala zpět, byly schůdky instalovány a přístup na ponton zprovozněn.
Co budu povídat. Na příjemně houpající se plošině jsme obyčejně vydrželi až do dvou. Intenzivní pobyt na sluníčku je na mě více než patrný. Za ta leta strávená u Jadranu jsem nebyla nikdy tak opálená.
MSF, kdybych si měla vzít na pustý ostrov tři věci, vzala bych si Toma. Ale o tom jsem už psala v knížce Skorkoviny – Pustý ostrov.
Jirko,su eště mladá. Škoda zubů, ale plavat a plavat ještě ráda budu.
MSF
Věřím, že to tam bylo hezké. Ale příště asi navštívit zubaře, nechat si vyrvat všechny zuby, a pak plavat a plavat na ponton.