Kniha Miloše Kočky – Prameny živé vody, nakladatelství Práce roku 1987 poutavou formou popisuje život a dílo Vincence Priessnitze.Jelikož podrobné informace o jeho životě a díle najdeme zde, přijde mi nepatřičné zbytečně opisovat texty.
Ke znovuotevření knížky mě inspirovaly zkušenosti s chladnou vodou mých přítelkyň, jejichž tělo netrpělo syndromem pomerančové kůže a dále mírný vztek, že zapomínáme na umění svých dávných předchůdců. Vincenc Priessnitz, zakladatel a objevitel vodoléčby, dokázal uzdravovat pacienty dávno před tím, než východní medicína dorazila do Evropy.
Mít ráda studenou vodu mě naučila Marcelka v přímořském chorvatském letovisku. Podivovala jsem se, jak může několikrát denně plavat ve studeném moři. Odvětila, že neplave, ale utíká proti vlnám; pohybem se zahřeje a studená voda záhy vyvolá na pokožce pocit tepla. Úžasný „vynález“. A tak jsem od podzimu na studenou vodu minimálně ráno ještě nezanevřela, dokonce se občas přidá hecířský červík jít zkusit ledovou vodu a studený vzduch do přírody.
Poznatek z knihy – když v 19. století zachvátila člověka dna, léčil Vincenc Priessnitz postiženého zábaly, vodoléčbou, pestrou bezmasou stravou, pohybem a zdravou myslí. Onemocní-li člověk stejnou nemocí dnes, dostane prášky a způsob životního stylu si zachová.
Výňatky myšlenek z knihy Prameny živé vody
Studená voda rozproudí krev a povzbudí tělo, aby si vytvořilo vlastní teplo. Není to chlad, který léčí, ale teplo, které z něj vzniká a povzbuzuje životní sílu v člověku. Naproti tomu teplá voda uspává činnost orgánů. Ani led není lékem, led je mrtvá hmota, zatímco čerstvá voda je plna živého ducha; led je smrt, voda je život.
Priessnitz věděl, že k léčbě a vodoléčbě patří především vůle, jak říkal charakter. Kdo ji neměl, měl se léčbě raději vyhnout, neboť příroda nepřipouští lež a nezná povolnosti, v ní platí zákon: buď – anebo. Radil nemocným, aby se oprostili od všedních starostí a vnímali přírodu kolem sebe. Byl přesvědčen, že ten, kdož se trápí starostmi se neuzdraví.
Jeho kúra byla drsná, tvrdá, namáhavá, věděl však, že rozhoduje jediné – výsledek. Proto s pacienty nesmlouval ani jim neustupoval. Nemocný, který má čas nebo se dokonce nudí, je špatný pacient; soustřeďuje se na sebe, myslí na svou nemoc, a sejdou-li se dva nebo tři, mluví jen o svých obtížích a přenášejí je jeden na druhého. Proto jim takovou příležitost nedopřával, byli zaměstnáni po celý den – procedurami, vycházkami a prací. Například na pokojích i dámy řezaly polena dříví.
MSF, pokračování příště.
Viki,už mám nachystanou sekyrku, odhážu sníh z koryta Cidliny, udělám nádech, ponořím se a budu doufat, že nevydechnu nadobro. smíííííííííííííííííííííííích
konečně!Já jsem ti to říkala už dávno, že chladná voda je super! Nedovedu si představit začátek dne bez ledové sprchy! Takže -vysekej led v Cidlině a máš hned lék! (smíííích) MSF
Hastone,a co jako? Četba či studená voda?
🙂
MSF
je to jistě zajímavý způsob trávení volného času..:-)
Odkaz na autora knihyJUDr. Miloš Kočka zde:
http://www.jesenik.org…910-2.html