Domácí mlýny

Dávno se řídím hesly – co nevidím, nepotřebuju, co nevidím, tím se neirituju,jelikož mi pomáhají vyrovnávat se s rozmanitými tržními lákadly a být tak říkajíc nad věcí. Zimní přítmí má svoje nesporné výhody. Krátce po obědě se začne šeřit a tma zahalí vše, než si odpíchneme konec šichty a začneme se těšit na popracovní aktivity. Denní světlo a sluneční paprsky nahrazujeme po většinu dne umělým osvětlením, u něhož sice můžeme vykonávat běžnou pracovní činnost, ale přírodní svit, jas a záři nikdy nenahradí. V té době mě nepadne lašovat očima po stropech a rozích, zkoumat s bílou rukavicí police obložené knihami a milými žďorbíčky nebo jinak těkat po zákoutích naší domácnosti. Ale jen se ten Wolkerův veliký básník častěji na obloze rozmáchne a začne psát překrásnou báseň na naší zem, nemilosrdně osvítí kdejakou černou vlající pavučinu, zanechanou dávno objevenými nájemníky bez nájmu, nelítostně ukáže bílý prach, který se spokojeně usalašil na všem, na co sednout mohl a zobrazí všechny nečistoty, které nebyly středem mé pozornosti. Místo toho, abych zázračný kotouč plný tepelné a světelné energie velebila v závětří našeho domu a vystavovala se jarnímu teplíčku jako všechny kočky v okolí, vyrážím na steč s kýblem, hadrem, vodou a čistícími prostředky jako Don Quijote de la Macha proti větrným mlýnům, ale bez věrného sluhy Sancho Panzy.

MSF

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *