Odmala mě babička vedla k pořádku,a proto vím, že mít věci na svém místě se vždycky vyplatí. Jednou jsem neuklidila doklady od vozidel tam, kde měly být a musela jsem požádat o vydání náhradních. Ty předešlé jsem našla až o velkém vánočním úklidu. Byly na tak hloupém místě, že jsem nakonec musela přiznat, kdo byl autorem skrýše.
Doménou mého muže je sklepní dílna, která je stále přehledně uklizená, nikde se nic nepovaluje, všechno je srovnáno a naskládáno v krabicích nebo na policích. Existuje nepsané pravidlo, že se tam mohu zdržovat co nejméně – nejlépe vůbec, lašovat jen v době jeho nepřítomnosti a půjčovat si šroubováky mám zcela zakázáno, abych se například nepouštěla do čištění kuchyňského odpadu, což by mohlo mít fatální následky.
Logicky by se dalo vydedukovat, že mé působiště je kuchyň. Pokud Tom nemá v dílně, v garáži nebo zahradě do čeho píchnout, rád se zapojuje do pomocných prací v kuchyni, aby mi ulehčil, ale zároveň vytočil k nepřístojnosti.
Dlouho jsem si lámala hlavu, proč čtyři různě velké nádoby na vaření nejsou seskládány do jednoho komínku od největšího po nejmenší. Došla jsem k logickému závěru; jakožto válečné dítě neměl hračky, na kterých by se to naučil. Všechny vařečky, obracečky, naběračky, stěrky na těsto z umělé hmoty mají své stabilní umístění v malém kameninovém krajáči vedle sporáku.
Mé kuchyňské šuplíky mají neměnný řád. Do prvního rovnám příbory, nože všech velikostí, škrabky, otvíráky, vývrtky a další drobné železné předměty. Ve druhém mám ruční kráječe na sýry, drtič na česnek, metličky do ručního mixéru, nerezové naběračky, nůžky na drůbež, brousky na nože a další maličkosti vyrobené z kovu. Třetí je určen pro masivní struhadlo a všechno, co je vyrobeno z umělé hmoty – sítka na čaj, lis na citrusové plody, násypky na sypké hmoty, jogurtové odměrky. Čtvrtý ve svých útrobách schraňuje poklice a síta. A v pátém jsou pomůcky, které používám zřídkakdy – dřevěný váleček na nudle a masivní palička na maso, síta na halušky a další roztodivnosti. I kdybych o půl třetí ráno potřebovala jakékoli náčiní, věděla bych, kde mám sáhnout.
OVŠEM se svým zavedeným systémem jsem pravidelně v koncích, když se úklidem nádobí zabývá Tom. Co v dílně preferuje, v kuchyni se úporně brání, aby věci dával na své místo. Jsem příliš povznesená, abych po něm přemisťovala zmíněné předměty tam, kam patří. A tak se mi při vaření stává, že sáhnu do krajáče pro naběračku na těstoviny nebo porcovačku na rýži a nic nevytáhnu. Potřebuji metličky do mixéru, nejsou. Chci otvírák na konzervy nebo brousek na nůž, nejsou. Nic není tam, kde by mělo být. A víte jak zní jeho logická odpověď, proč nerespektuje řád? „Protože proto.“
MSF
ad JANOVA)mohu jen říci: Šťastná to žena! Pokud byli na pořádek a podíleli se na jeho udržení či vytváření. Bohužel u mého partnera platí jen to první. Ruku k dílu v tomto směru nepřikládá, a pakliže něco-cokoliv uklidím z místa, kde to odložil,položil,odhodil, je ZLE!!! Takže – i v případě, že si své věci zašantročí sám, slyším prvně otázku: KAM jsi mi uklidila…….? Tak nevím,co je lepší…. MSF
Vnučko,rčení bordel v bytě, šťastné dítě mě MINULO.
Oba mí manželé byli-jsou každý jiný, ale na pořádek byli psi. Dlužno dodat, že oba se o úklid domácnosti zasloužili. Když ne pokaždé, alespoň občas. V přístupu k mytí oken a praní záclon měli shodné názory!!! Brrrrrrrrrrrrr.
MSF
Hólky, já nevím… ale vám fakt nic neříká “Bordel v bytě … šťastné dítě”? 🙂
P.S.Mít věci na svém místě mě donutily malé prostory. Čím menší jsem měla k dispozici, tím větší pořádek se musel udržovat. K pevnost těchto pilířů nemalou mělou přispěl můj první manžel, kdy jsme bydleli na ubytovně v pokoji 4×4 metry. I jedna nová kniha stačila k tomu, abych prostory převrátila vzhůru nohama a trvalé místo jí našla. MSF
ad Bára a VIKI)Když byl můj hošíček malý naučili jsme ho, že šuplíky se neotevírají. Jak ho babičky chválily, že nedělá nepořádek, jak ho rády hlídaly! Učení se neobešlo bez pláče, ale přes textilní pleny bolestí netrpěl.
Jen jedenkrát do roka jsem mu dopřála zmíněnou radost, a to v době vánočního úklidu. Musela jsem ho krotit, aby nejdříve vyklidil jeden, já uklidila, potom druhý atd. , aby nám to šlo nám to jako po másle. Jinak bylo nebezpečí, že bych je uklízela ještě po Velikonocích. :))
MSF
ad JANOVA)jak ráda bych měla všechno dle svých představ! Napřed si s nádobím hrávaly děti,takže to bývalo často tak,jak píše Bára.S odchodem z domova těch staršícha s příchodem myčky je všechno jinak.Hledám naběračku -kde ksakru je?Aha,včera byla polévka – tudíž je v myčce (špinavá).Následující den nastává stejná situace – kde vězí ta naběračka? Aha – v myčce (umytá).
Další den možná hledám opět – někdo,kdo se výjimečně chopil vyklízení myčky,neví,kam které nádobí patří. Vzpomínám na hluboké šuplíky v kredenci mé babičky, maminky – tam se chodilo najisto. Nevím,jestli a zda vůbec někdy tohle dotáhnu k přijatelnému stavu. Že by to jistil až důchodový věk? Pak si třeba s nádobím budou hrát vnoučata… Vzdávám se představy ideálně uklizené a srovnané kuchyně. P.S. DO SKLEPA radši nechodím. Mám svůj šroubovák v kuchyni. MSF
Mě hladí už jen číst o tom, jak má někdo něco hezky poskládané. I u mě to tak bývalo. Než se náš malý Destruktor naučil otvírat šuplíky. Třikrát denně si musí všechno v nich “prohlédnout” a při opětovném nošení věcí zpět do kuchyně to namrskám, padni, jak padni, vždyť za hodinu to stejně bude zase všechno venku 🙂