“Obleč se, vyrážíme do přírody,” ozval se včera domem nesmlouvaný hlas Toma.
“A to bychom nemohli jít až zítra?” snažila jsem se o zbytečný odpor.
“Zítra bude obleva! Nic nedělej, na nic nečekej, obleč se a razíme!”
Ale kam razíme jsem se neptala, protože jsem si v duchu vykreslila běžné kolo “kolem komína” na půldruha hodiny.
Jen jsme zahnuli k rybníku Čistý, nevěřila jsem svým uším.
“Do Jinolic na rybníky jdeme!”
Táhla jsem se velice pomalu a ztěžka, jen co noha nohu minula. Přikládala jsem to nerovnému terénu a Tomovu zlepšenému zdravotnímu stavu.
Na Prachově jsem se podívala do koruny vysokého smrku a zdálo se mi, jakoby se Popelka mihla. Mohla to být skutečnost, mohla to být zimní fata morgana, mohlo to být něco docela jiného.
Kolem Jinolických rybníků bylo pusto a prázdno. Jen pět koček nás přišlo přivítat a vyškemrat něco k snědku. Od nás nedostali nic, ale podle množství misek a zbytků bylo patrno, že lidé kromě lesní zvěře, živí i zdivočelé kočky.
Z krvavých stop na sněhu jsme vyčetli, že myslivec či pytlák táhl lesem nějaký zastřelený kus. Postřelený hajný to být nemohl, to bychom věděli dávno z novin.
Rybníky jsou dočista sevřeny ledovým krunýřem, ale nikdo na nich nebruslí, protože se nachází pod rozjetou a ujetou vrstvou sněhu.
===
Téměř tři hodiny putování mrazivou přírodou bez tekutin a cukru vykonalo své. Byla jsem na pokraji sil a zhroucení. Být sama v lese, sedla bych si pod vysoký strom do borůvčí
a čekala bych na dědu Mráze, aby mě zahřál.
Toma věda jakou ztrátu bych pro něho znamenala, dovedl mě spolehlivě domů. Následoval rychlý oběd a poté tříhodinový nerušený spánek, abych nabrala potřebné síly.
MSF