„To je první a poslední sníh letošní zimy,“lapidárně jsem konstatovala a pravila panu Jiřičovi v podvečer v posilovně.
„To málo pamatujete. Vzpomínám si, že když napadl sníh v listopadu, tak na Masarykovy narozeniny (7. března) jsme ještě bruslili.“
Sice jsem nikdy v marci nebruslila, ale pamatuju třeba nedávnou Ladovskou zimu, uhelné prázdniny (asi čtyřikrát během mé školní docházky včetně vysoké) a taky kalamitu, kdy se v noci ze Silvestra na Nový rok z plus 17 ochladilo na minus 20. Odhaduju, že se mohlo jednat o přelom 1978-79.
Na mysl se derou vzpomínky z konce 80. let, kdy jsem v únoru po venku chodila v teplém svetru.
Na á konto se mi dostalo poučení od Toma. Když v roce 1970 v Praze napadlo čtyřicet čísel sněhu, vydržela bílá masa až do jara. Množství sněhu mělo neblahý vliv na hromadnou dopravu. Návaly bílé hmoty vyřadily z provozu pantografy tramvají a jejich výhybky pod sněhem hledali řidiči rukama. Krizovým štábem byly vyhlášeny povinné brigády – kdo měl ruce a nohy, musel odklízet z pražských ulic sníh, který byl odvážen do Vltavy.
Ale faktem současného klimatu je skutečnost, že zde přezimují ptáci, kteří pravidelně odlétali. Volavku v zimní přírodě vídám pravidelně. Špačkům se též k jihu nechce; potravy je dost a krátkou teplou zimu přežijí. Ani káňata se neodporoučejí. Nad našim údolím jsou vidět celou zimu.
Při dnešním sněhovém tělocviku jsem narazila u domu na čerstvě zelený svlačec a zpod sněhu jsem odkryla svěží listy smetánky lékařské – pampelišky. Jen žlutý květ chyběl.
MSF, ale bílé kalamitě nesmíme upřít jedinečný úklid. Do čistě bílé je zahaleno vše, co zdobí i hyzdí naše okolí.