Kudova Zdroj – účastnice zájezdu

Nákupní horečka, která již před dávnými lety skolila mé spoluobčany, když s obrovskými nákupními kabelami a nadutými peněženkami spěchali do příhraničních oblastí Polska, aby výhodně nakoupili všechno možné – potraviny, pochutiny, oblečení a jiné potřebnosti, kterými zavalili své příbytky, mě nikdy nepotrefila.
Jak jsem lidem záviděla. Ne nákupní šílenství, ale atmosféru rozlehlých tržnic, kde zní směs polštiny a českého jazyka, trochu se smlouvá a platí se našimi korunami. Hromadné zájezdy jsem instinktivně nevyhledávala a automobilem ANI NÁHOUDOU, neboť jak pravil Tom, nenecháme si ho přece ukrást na prvním parkovišti. Pravda, na pilu jsem netlačila, ale snila jsem svůj sen o nezaměnitelné atmosféře polských tržnic.
Nedávno jsem se vrátila z nákupu hodně otrávená, protože jsem opět nesehnala žádnou krátkou jednoduchou koženou bundu ke kalhotám i k sukni, kterou bych obohatila pod-zimně-zimní šatník. Signál vyslán byl, ale kde koupit, jsem nevěděla.
Jako nazavolanou zorganizovali v naší nemocnici zájezd do tržnice Kudova Zdroj. Neváhala jsem ani minutu, přihlásila se, připravila dostatečný obnos na zamýšlený nákup a za souhlasné a hlasité podpory Toma jsem vyrazila jako účastnice zájezdu na výlet za toužebně očekávanými nákupy.

Než uplynuly dvě hodiny jízdy, byli jsme vysazeni na parkovišti a ponecháni napospas nákupní horečce.
Chodila jsem mezi prodejci a hledala svou koženou bundičku. Flaušové a kožené kabáty, kostýmy, bundy všeho druhu, podšité manšestráky do mrazů, deky, nádobí, umělé květiny, hračky, klobásy a salámy, ryby uzené a v oleji a co vím ještě. Díky většímu objemu v horních partiích se jen tak do ledasčeho nedopnu, a to mě zachránilo. Za třicet minut jsem ji v jednom stánku našla – černou s kapucí, s lehkou odjímatelnou podšívkou a za cenu, která byla výrazně pod cenovým limitem. Okamžitě jsem ji oblékla na sebe, protože bylo chladno a trhovkyně se chystala ji zmuchlat do sáčku. (Rozumíte? Chystala se zmuchlat kůži!!!)
Za dvě následující hodiny jsem koupila kufr na kolečkách i s kosmetickou etují, za něž bych u nás dala dvakrát tolik, kožené zimní rukavice za pětinu naší běžné ceny a několik maličkostí, které nestojí za řeč. Tom mi zakázal nakoupit jakékoli potraviny, ale přesto jsem dovezla sušenky a jednu francouzskou hořčici.
Domů jsem se vracela s příjemným pocitem dobrých nákupů a zároveň nevyčerpaným finančním přídělem. Jak pravilo ego: „Nemusíš mi všechno, co vidíš.“

Tyto ženy z jiného zájezdu odjížděly ještě s nočními košilemi, které jim vnutil postarší muž.

MSF