Motto: je lepší vnuknout myšlenku, nežli si hrát na chytrou.Po dvou dnech, kdy vládce moří Poseidon pařil nepřetržitě na mořském dně se svými kumpány, řval za vydatné podpory severáku,
jsem nevěděla, kde se mám schovat, aby mi nepochodovaly nervy a abych se netřepala zimou jako ratlík na kus salámu. Přesto jsem byla s pletacími jehlicemi v klidu a tajně doufala, že se počasí umoudří.
V tu dobu Toma začala brát depka, spočívající v úvahách, že to nemá stejně cenu a že zítra, drahá choti, balíme.
Při představě, že bychom měli opět složit vše, co jsme instalovali a vrátit se domů, situaci zachránil vnitřní hlas: „Uklidni ho myšlenkou, že jde o klimatické lázně se vším všudy. Chladno, studený vítr, vlhký slaný vzduch prosycený jódem to sice není pravé ořechové na jeho revma, ale na průdušky to je jedna báseň. A což teprve tvoje pleť a suché oči!“ (Za celý pobyt jsem nepotřebovala ani jednu kapku umělých slz.)
Jak vnitřní hlas poradil, tak jsem Tománka „naočkovala“. Nestačila jsem se divit, jak rychle vzal naše klimatické lázně za své. „Někteří jezdí do Jeseníků, my do Chorvatska! Vždyť je tady krásně. Neprší, téměř vyprázdněný kemp, žádný stres, paráda!“
Ale zjistili jsme, že nemrznoucí kapaliny pro naše promrzlé údy v podobě chlazeného piva nebo kalíšku fernetu nejsou vůbec vhodné. Jejich hořčiny uleví po hutném jídle, ale nezahřejí. Z bohaté nabídky místního obchodu jsme nakonec vybrali rakiju zvanou TRAVARICA,
vinný 38 % destilát, obohacený bylinným macerátem (anýz, máta peprná, andělika, juniper a hořec žlutý.) Chutí připomínající našeho bechera, ale bez sladkého přídechu. Podle našich zkušeností je to nejlepší, co se dá v Chorvatsku popít tzv. na červa. Vyzkoušeli jsme slivovici, ale člověk zvyklý na našu halúzkovú, si nepochutná. Jiná rakija zvaná komovica, jejímž základem je líh není špatná, ale zůstáváme věrni zmíněnému vinnému destilátu.
V době pobytu zásadně nakupujeme lihovinu v obchodě, neboť je zaručena kvalita a procento alkoholu. Někdy nám byly nabídnuty patoky, které se nedaly pít a když jsme viděli, co z podzimu mají v dížích sesbíráno – brrrr. Téměř neexistuje jednodruhový sběr.
Tentokrát jsme se museli obejít bez rybích hodů, které Tom skoro oplakal. Miluje nakupování ryb (denně je ochoten před sedmou vyrazit do rybárny), jejich čištění i uvařený pokrm. Bohužel za silné bory rybáři stejně jako my sedí u okna a sledují počasí. Každé ráno bylo v ribanici zřejmé: „Neima ribe.“
Tři dny před odjezdem jsme se konečně dočkali slunečného počasí a naše opravdové klimatické lázně byly umístěny na zpevněnou část na samém okraji písčité pláže, kde jsme polehávali celý den. Sluníčko mělo sice ještě trochu sil, ale nepříjemnou alergii na kůži mi už nevyčarovalo.
Takto snídali naši sousedi. Foto je z doby, kdy personál využil příznivé bezvětří a uklidil z moře, co tam přes zimu nepatří.
MSF