Přijet do neznámých končin,znamená mít oči na stopkách, uši v pohotovosti a foťák neustále při ruce, neboť kdo jednou zaváhá, určitě nestojí opodál, ale nezachytí jedinečnost okamžiku, který už se nikdy nemusí opakovat.
V teplém podvečeru se z hor nad Orebičem táhlo slabé, v rachotu aut doléhající z hlavní silnice, sotva slyšitelné vytí. „Slyšíš? Šakali vyjí,“ pravil Tom. Musela jsem se hodně soustředit, abych slyšela nepatrné vytí, připomínající nešťastného psa a štěkající lišku zároveň, ale vůbec se tento zvuk nedal ani vzdáleně přirovnat k hlášce profesora Hrbolka: „Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc.“
V této souvislosti mi Olinka připomněla písničku Pohádka o konvalinkách, nazpívanou Yvetou Simonovou a Milanem Chladilem v 70. letech m.s. Pěli o tom, že kukačka lákala šakala v noci té kouzelné, skály se objaly, děly se věci neuvěřitelné a při tom všem vodopád zpíval konvalinkám.
Věcným rozborem jsem došla k závěru, že v Evropě se na jednom místě a jednom čase se nemohli potkat kvetoucí konvalinky, kukačka, šakal a vodopád.
Vyšla jsem ze skutečností:
– poloostrov Peljašac je jediné místo v Evropě, kde žije a vyje šakal,
– kukačku jsem slyšela, ale uměla kukat pouze do tří a není jisté, zdali by šakala vůbec na něco nalákala,
– konvalinka je rostlina, která miluje humózní spíše kyselou půdu, tudíž na Pelješaci, který je samý vápenec nevyroste ani jsme ji v předzahrádkách nikde nezahlédli,
– a vodopád? Poloostrov je tak suchý, volná krajina neprůchodná, že narazit na pramen, či na vodopád, by se rovnalo malému zázraku. A zpívat konvalinkách už by vůbec nemohl.
MSF, v noci šakali vyli, jako když se baví dobře rozjařená společnost.