Vy?

Krátce před půlnocí jsem spokojeně usnula, alebyla jsem záhy probuzena nepříjemným průvanem.
„Tom se asi zbláznil. Větrá dokonce o půlnoci!“ Myslela jsem si a potmě jsem vyšla z ložnice k pokojíku se žlutým sofa. Přes skleněnou výplň dveří bylo vidět měkké světlo lampičky. Někdo je v místnosti, napadlo mě! Chtěla jsem utéci, ale nohy jsem měla jako přikované k podlaze. Neznámá síla mi pomalu zvedla ruku. Vzala jsem za kliku a potichu otevřela.
Sofa bylo otočeno opačným směrem. Tušila jsem, že v něm někdo leží, ale do tváře jsem neviděla. Tiše jsem popošla a uviděla muže, který měl kolem hlavy bílý fáč, nesoucí stopy zaschlé krve. Strach mi dovolil udělat jen dva malé krůčky, abych mohla spatřit toho, kdo přišel na návštěvu.
„Vy, Mistře…?“
„Psssst, jen nejmenovat! Jsem tady inkognito!“
„Ale proč jste si vybral zrovna moje sofa?“
„Nevím. Jak jste správně citovala mého kolegu hudebníka – složité věci nejdou vysvětlit jednoduchým způsobem.“
„Věřím. Některé jevy jsou příliš tajuplné, než aby na ně člověk dokázal odpovědět jedním, dvěma slovy. Přemýšlela jsem, co vás přimělo k tak šílenému kroku, ale pravdu jste si vzal s sebou. Mohu jen konstatovat, že na zveřejněných fotkách z poslední doby šťastně a vyrovnaně zrovna nevypadáte. Četla jsem tam nějaké tajemství, které se bohužel již vysvětlilo. V očích není vidět jiskra života. Je nahrazena tajuplným očekáváním.“
„Ale já jsem nepřišel, abyste mě tady pitvala (to již udělali jiní). Já jsem přišel spočinout ve žlutém sofa a poslechnout mého milovaného hrdinu.“
„Promiňte mi užvaněnost. Než půjdu zase spát, můžu vám něco nabídnout?“
„Doneste mi, prosím, karafu vody a tu nejstarší a nejhezčí skleničku, kterou doma máte.“
„Přinesu. Mistře, až budete odcházet, stáhněte za sebou tuto roletku.“

MSF, slyšíte? Hudba z muzikálu.