Co bolí, to přebolí

Tělo po sportovním výkonu bolí,buď není připraveno na pravidelnou zátěž, nebo jsme některý cvik prováděli špatně anebo namáhaná svalová partie je dlouhodobě mimo náš zájem; některé cviky máme ve větší či menší oblibě (neznám nikoho, kromě Toma, kdo by miloval posilování břišních svalů). Se spolucvičenci jsme se shodli v názoru, že čemu se rozum nejvíce brání, to tělo potřebuje především.
V dobách středoškolského studia nás v hodinách tělesné výchovy trápila paní profesorka posilovacími cviky břišních partií. Prvních deset jsem jakž takž zvládla, při dalších jsem začala funět a třetí sérii (obyčejně se měly provádět metronomy) jsem vzdala. Následující den jsem nemohla vstát z postele. Dnes, po třiceti letech, střihnu během půl hodiny odhadem dvě stě opakování a druhý den nic, žádná odezva.
Neznám příjemnější svalovou bolest, než tu, která je následkem tělesného cvičení. Pakliže přepísknu vědomě či nevědomě v posilovně nějaký cvik, unavené svaly se do dvou dnů ozvou, a to kyselinou mléčnou.
Občas mě nohy bolí tak, že ani několik schodů pomalu nesejdu, ale vím, že skučet nemá cenu, a vzpomenu na radu paní profesorky: „Čím sis tělo zmrtvila, tím i odmrtvíš. Hybaj, cvičit!“ Končetiny ve vodní lázni zahřeju, zlehka vetřu masážní emulzi a za dva dny svaly opět cvičením protáhnu.
Ovšem někdy se stane, že sportovní elán a nadšení přebije veškeré zkušenosti, rozum a varování vnitřního hlasu, a pak jde do tuhého.