V tom autě se pluje

Od té doby, co jsem první nové auto oťukala třikrát, jsem Milanovi žádné stresové stavy v podobě omlácených automobilů nepřipravila.Své řidičské zkušenosti jsem postupně zdokonalovala pod jeho bdělým okem. Měla jsem mnoho příležitostí k tomu, abych mu dělala šoféra při našich cestách za přáteli. Viděli nás sice rádi, ale moc sympatií jsme u nich nezanechávali, neboť na otázku, kdo pije podával Milan jednoznačnou odpověď: „No přece já. Robečka řídí.“ Bylo jasné, že v opačném gardu by to pro hostitele bylo příznivější, neboť Milanovo mohutné tělo velké množství alkoholu vydrželo. Když už nebylo co pít, naložila jsem ho do auta a odfrčeli jsme domů.
Už si přesně nepamatuji ten okamžik, jakým způsobem do naší rodiny přibyl automobil značky Volha v provedení kombi. Asi věděli podle čeho mu dali jméno – širaká strana maja radnaja!
V prvém okamžiku jsem manželovi oznámila:“Ty ses asi zbláznil. V tom nejezdím, je to dlouhé jak týden před výplatou. To přece nemůžu řídit. Sežeň mi radši trabanta.“ Dnes vím, že tato slova jsem mohla říci je proto, že jsem byla naprosto nepoučena. Trabant nakonec zůstal Milanovi a já jsem drandila ve volze.
V letních parnech jsem si pro řízení dlouhého automobilu oblékala speciální obleček vyrobený podle zásady, čím delší auto, tím kratší sukně. V barevné skládané minisukénce a v bavlněném živůtku bez ramínek jsem vypadala jako zamrzlá patnáctka. Od cizích řidičů jsem někdy stržila slova uznání za postavičku mňam, mňam, ale většinou jsem slyšela komentáře typu: „Slečno, kde dávají dětem řidičák?“ Jó, kdeže ty loňské sněhy jsou. Bylo mi tehdy třiatřicet….
Před samostatnou jízdou v protáhlém automobilu se mně dostalo laskavého poučení mého manžela, který hřímal: „Pamatuj si. V tom autě se nezávodí jako ve Formuli 1, v tom autě se pluje. Parkuj tak, abys vždycky mohla vyjet!“ Domácí osvěta byla na místě, neboť již v té době jsem trpěla chorobou těžké nohy na plynu.
Na moudrá slova týkající se rychlosti jsem pravidelně zapomínala na jednom zvláště „vypečeném“ silničním úseku z Lípy do Slušovic. Při budování nadjezdu nad železniční tratí s navazující komunikací stavbaři zřejmě neměli nivelační tyč, se kterou by změřili návaznost nové komunikace na stávající vozovku a vypracovali nerovnost, hrbol, zkrátka skokánek, který byl v té době zdrojem zábavy a zvýšeného adrenalinu všech řidičů, kteří věděli, jak na to.
Šlo o to, aby po odbočení ze silnice první třídy se řidič na skok připravil a zjistil počet účastníků silničního provozu, protože ne vždy se přelet dal bezpečně provést. Pokud jel za sebou větší počet automobilů, bylo po zábavě. V případě, že „vzduch“ byl čistý, jsem již z křižovatky automobil držela v pravém jízdním pruhu, plynule zrychlovala až na optimální rychlost 110 km v hodině a takto připravena najela na skokánek. V tom okamžiku se volha vznesla, vzduchem překonala nerovnost a poté dopadla opět na všechna čtyři kola. Pokud malý Vašík seděl na zadním sedadle, tak jsme v autě pištěli oba dva jako na horské dráze.
Dnes vím, že moc moudré to ode mne nebylo, protože co kdyby…