Nemocnice – operace – rekonvalescence

Všechno chce svůj časDávno je známo, že všechny buňky v těle se obnovují po dvaačtyřiceti dnech, čili po šesti týdnech.
Proto je ošidné se domnívat, že po zásahu do tělesné schránky v plné narkóze, člověk druhý den ráno zařve: „Hurá, hurá, hurá,“ vyskočí rovnýma nohama z postele a odkráčí s hlavou vztyčenou na revers domů. Ale tak to není; jen vyloučit stopy po narkóze trvá minimálně čtyřiadvacet hodin a často se stává, že pacient po každém doušku tekutiny zvrátí vše, co do sebe dostal. V takových případech dostávají pacienti do žil infuze spolu s tišícím lékem. Moč odkapává cévkou do speciálního pytlíku, s nímž se fakticky chodit nedá. Pokud se mu ho podaří naplnit předepsaným způsobem, je cesta na vlastní nohy částečně otevřena. Aby se dutina břišní zbavila nežádoucí tekutiny, je z rány vyveden drén do dalšího speciálního igelitového vaku, s nímž už se dá dojít na toaletu, na jídlo, k internetu a tak různě, neboť pohyb znamená život. Pro slabší povahy to není obrázek nijak lichotivý, ale v době uzdravování jdou skrupule stranou.
V té době je vhodné se zaměřit na hlas vlastního těla a pozorně mu naslouchat, neboť jen tak si ušetříme nepříjemné post operační zážitky se zažíváním a vylučováním. Poté co se podaří obnovit spontánní vyměšování, má člověk cestu k nemocnice a k opětovné mu zdraví otevřenu dokořán.

Neležet stále, posedávat a polehávat
Rychlé obnově tělesného a duševního zdraví brání neustálé ležení v posteli, převracení se z boku na bok a s tím spojené hekání, sténání, úpění a naříkání. Jestli se člověk cítí, je vhodné se obléci do pohodlného domácího oděvu, trička a tepláků, začít posedávat a věnovat se činnosti k ukrácení dlouhých chvil v sedě. OVŠEM NESMÍ SE TO PŘEHNAT, neboť nadměrná únava zaručeně vyvolá nečekané komplikace, což se stalo v mém případě; obracení na posteli jsem nahradila chůzí po nemocničních schodech v teplém oblečení.
O co se konkrétně jednalo, nechci a nebudu popisovat, protože to nebylo vůbec příjemné ani voňavé. Ale jedno říci mohu – útrapy a nepříjemnosti spojené s hojením a celkovým léčením jsem přestála. Díky tomu, že jsem byla propuštěna do domácího ošetření a denně jsem chodila (stále chodím) do nemocnice na převazy, byla posílena moje psýcha natolik, že ozdravný proces za podpory vysokých dávek Wobenzumu byl rychlostí hromu nastartován a opět vidím světlo na konci tunelu. Věřím, že na konci března, bych mohla opět uchopit činky v posilovně.

Příště trochu napětí.