Předsudky personalistů

Navazuje na článek zde.Když jsem po maturitě na gymnáziu sháněla práci, asi bych musela jít uklízet nebo si sednout k pásu, kdyby personalista fabriky nebyl přítel naší rodiny. Díky konexi jsem mohla pracovat plných deset měsíců v laboratoři, ale jen občas jsem byla převelena na výrobní linku. Velice rychle jsem pochopila, že u ní zůstat nechci a hluboko před termínem podání přihlášek na vysokou školu, jsem ji měla odevzdanou.
Když jsem za čtyři roky sháněla práci na severu Čech, kam mě vedly citové vazby, dostala jsem na 20 poptávek po pracovním místě 20 negativních odpovědí. Nejvíce personalistům vadilo, že jsem svobodná a bezdětná.
Už to vypadalo, že skončím jako příživnice, když se ke mně dostala nabídka.
„A do JZD bys nechtěla?“ dotázal se kamarád.
„K hnojařům? “ tvářila jsem se překvapeně a moc nadšení jsem neprojevovala.
„Ale to není žádné blbé JZD. Mají Agroteam!“
„Agroteam? To jsou ti co jezdí rallye?“ a lovila jsem z paměti sportovní zprávy o jejich posledních úspěších.
„Jo, to jsou oni. Vyhrávají, co se dá. Když Valoušek s Jirátkem přijedou v pondělí před AB, vítá je předseda a dechovka.“
„Máš spojení?“
„Najdeš v telefonním seznamu.“

Ostatní nabralo rychlý spád. První audience u pana předsedy vyšla na prázdno, druhá byla úspěšná.
V průběhu mého představování si prohlédl absolventské vysvědčení a diplom. Místo „klasické“ otázky na rodinný stav a děti se zeptal, co umím, zdali mám automobil a zda mám nějaké konexe. Mé odpovědi by se daly vyjádřit číselně 1-0-0, kde 1 je kladná odpověď a 0 znamená ne.
„Tak se podívejte. Každému uchazeči o práci říkám:
1. demokracie končí před branami podniku.
2. Byty neslibujeme.
3. Pravidlo číslo 1 – šéf má vždycky pravdu. Pravidlo číslo 2 – když nemá pravdu, platí pravidlo číslo 1. A teď si rozmyslete, jestli k nám chcete nebo ne.“
Moje odpověď byla rychlá a jednoznačná: „Nemám si co rozmýšlet, jsem rozhodnuta. Já k vám chci a udělám všechno proto, aby jste mě přijali.“
A proč jste se tak narychlo rozhodla?“
„Protože jste první šéf, který se mě ptal na vědomosti, nikoli na rodinné poměry.“

A tak se stalo, že pracovní pohovor jsem vedla poprvé a naposledy. Přišel rok 1989 a od roku 1990 jsem OSVČ.

A nemoci po 50. roku věku? Nikdy jsem nebyla zdravější, všechno jsem si odbyla do pětatřiceti.

A jak spolu souvisejí předsudky personalistů a popsaná zkušenost?
1. Bez známostí pořádné místo neseženeš; když žádné není, nějaké se vytvoří.
2. Předsudky personalistů se dědí z generaci na generaci, neboť postoje těch odvážných nebyly v dostatečné míře předány.
3. Pokud chceš být vlastním pánem pracovního času, musíš být podnikatel, ale pak se nediv, že jsi spíše otrok pracovních povinností. (Nejdříve práce, potom zábava.)

MSF

Vysvětlivka AB – výraz pro administrativní budovu.