Školní výkresy

Dětské malování je odrazem jejich duše. Psychologové říkají, že pokud se chceme o dětech dozvědět více, je nejlepší jim dát tužku a papír. Ale ve školní výuce tam jde o něco jiného. Ztvárnit podle zadání svoje vnímání předmětů, naučit se pracovat s vodou a barvami, uhly a křídami, orientovat se v prostoru, získat estetické cítění. Svá školní výtvarná díla jsem nikdy dlouho neschovávala, neboť již v raném věku jsem byla natolik sebekritická a uvědomovala jsem si, že k malování nemám vlohy. Nakreslit podzimní ovoce, větvičku s šípky bylo nad mé síly. Když matka Příroda nadělovala, dělala jsem asi skopičiny nebo zrovna předpoklad nebyl na skladě, aby mi ho vtiskla. Ovšem nebudu se vymlouvat na jiné; jistější je, kde nejsou geny, není co zdědit.
S výkresy mého syna to bylo jiné. Pravidelně jsem je na konci školního roku ukládala do hluboké zásuvky a čas od času jimi listovala, vzpomínala na uplynulý čas a přemýšlela, z jakého kolena kluk pobral zrníčka genů. Možná by všechny výkresy dávno vzaly za své, kdybych před dávnými lety nepotřebovala na suchém záchodku překrýt největší škvíry mezi prkny. Naše místnůstka je okrášlena známkou České republiky s námětem exotických ryb, dravým ptákem, hrdě sedícím na větvi, zátiším jablka a mrkve. Dominantní místo zaujímá podobizna jeho spolužáka. Pravda, za tu dobu, je jeho obraz hodně pokálen mouchami, ale podoba zůstává stále jako živá.

MSF